Letos jsem navštívil dva české filmy a ani o jednom nemůžu říci, že by byl dobrý. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že dosahují aspoň obyčejné průměrnosti. Oba tyto snímky jsou vlastně docela peklo.
V březnu jsem absolvoval projekci Lídy Baarové. Přepálený kýčovitý rádoby velkofilm ukázal, že Renč je na natočení megalomanského bijáku krátký. Velkolepost zde nahradily jednoduché berličky v podobě zbytečných zpomalovaček, rádoby efektních záběrů a všudypřítomná orchestrální hudba. Ta snad nepřestala hrát na déle jak dvě minuty a celou dobu člověku podsouvala, jak se má v dané chvíli cítit. Takže ve finále film, který stál úctyhodných 80 miliónů, vypadal a působil pouze jako o něco naleštěnější televizní inscenace.
No a tento týden jsem vyrazil na oddechovou komedii Jak se zbavit nevěsty. Škoda, že si producent a scénárista Marcel Bystroň (mimochodem Vánoční Kameňák, Kameňák 4) s režisérem Tomášem Svobodou představují oddech tak, že pošlou logiku na vandr a humor znamená, že někdo třeba spadne z lodi, je poblit, nebo rozpoutá dortovou bitvu. Tedy ony tyhle situacce mohou být vtipné, jen se musí umět prodat. U Tomáše Svobody mě to mrzí o to víc, že předchozí Hodinový manžel byl pohodovou úsměvnou záležitostí.
A já bych si tak chtěl tedy povzdechnout, proč to tomu českému filmu děláme a kde je tedy zakopaný pes? Abychom si rozuměli, nemyslím si, že každý český film je a priori špatný. Hezké recenze, příjemné ohlasy i slušné tržby sbírá třeba v kinech právě běžící Teorie tygra, přesto je spíše výjimkou potvrzující pravidlo jisté nízkosti české tvorby, která ale vlastně nabízí jen to, co si český divák přeje. Protože oba zmíněné filmy něco spojuje. A to je solidní návštěvnost. Nevěsta zatím přilákala skoro 70 tisíc lidí. Nezdá se to moc, ale není to ani málo. Renčova Baarová je ale zatím nejnavštěvovanější film letošního roku v ČR skoro s 400 tisíci diváky!
Takže to vysílá tvůrcům jasný signál, my takovéto filmy chceme. Však Zdeněk Troška se celý život na záplavu kritiky ohání ustáleným „no a co, vždyť lidi na to choděj a líbí se jim to“. A taky že jo. Však druhé Babovřesky i třetí (o kterých jsem mimochodem do této doby nevěděl, že existují) by v životě nevznikly bez úspěchu prvních (a druhých). Ale když pak člověk čte reakce z lidu, tak zjišťuje, že se to vlastně nikomu nelíbilo, ale přijde další díl nebo jiná podivná ptákovina a ejhle, kinosály jsou zase plné a překvapivě se to nikomu opět nelíbí.
Všiml jsem si, že u těchto filmů má totiž mnoho lidí posunutý hodnotící práh. Většina objektivně ví, že to je blbost, nemá problém to říct, ale vlastně nad tím mávne rukou. „Je to hrozná kravina. Vlastně to vůbec nedávalo smysl, ale vypneš a dá se to,“ běžně říkají. Jenomže pak se nedivme, že dostáváme, co dostáváme, když to zkousneme.
Mou pointu už asi chápete a nechci působit jako nabubřelý „intelechtuál“, který se tu nad něco a někoho povyšuje, a už vůbec tímhle nechci urazit ty, které tyto filmy skutečně baví. Však samozřejmě tisíc lidí má tisíc chutí. Přesto se zdá, že většině tyhle výtvory úplně nešmakujou a přece se je daří furt dokola prodávat. Pak ale nemůžeme být překvapení, že česká kinematografie z globálního hlediska nezaznamenala už dlouho žádný větší úspěch. Já si z paměti vzpomenu na oscarovou nominaci pro Želary a od té doby už uběhlo pěkných pár pátků.
Ale jen pro zajímavost. Loni dorazilo na české filmy o 368 tisíc lidí méně než v roce 2014. Tak možná přeci jen diváci vysílají lehký signál, že takhle tedy vážení umělci ne. Anebo možná jen v roce 2015 Čechům chyběla Lída Baarová…
