Počátkem května roku 1996 se nejvyšší hora světa stala dějištěm tragédie, která byla až do roku 2014 považována za nejhorší nehodu na Mount Everestu. O život tehdy přišlo 8 horolezců a událost tak poukázala na nebezpečí komerčních expedic. V roce 2015 se dokonce dočkala i filmového zpracování s výmluvným názvem „Everest“.

V devadesátých letech prudce stoupla obliba Himalájí a ty se začaly stávat vyhledávanou turistickou destinací. Osmitisícovky od té doby ztrácí na své hrozivosti a jejich vrcholy přestávají být dostupné pouze zkušeným horolezcům. Důsledkem toho sem proudí davy dychtivých dobrodruhů z celého světa. Výstup na Mount Everest se mnohem více než záležitostí připravenosti a profesionality stává věcí byznysu a prostředkem, jak z lidí snadno a rychle vylákat velké množství peněz.

219 mrtvých během 88 let

Kdyby se všichni poučili z události, která se odehrála v polovině roku 1996, možná by dnes bylo všechno jinak. Ačkoliv se veřejnost v jistém smyslu zalekla, rozhodně to nevedlo k tomu, aby se zastavil příliv výprav toužících pokořit Mount Everest. Statistiky v tomto směru hovoří jasně. V letech 1922 – 2010 při výstupu na Mount Everest zahynulo přibližně 219 horolezců. Z toho 2 byli Češi. Vezmeme-li v potaz, že do tohoto čísla nejsou započtena úmrtí posledních 7 let, zdá se smysl komerčních výprav, kde je výstup na Džomolangmu dovolen, řečeno s jistou nadsázkou, dětem i důchodcům, zvrácený.

Krutá daň za nedostatek úcty

Pomalé reakce na náhlé změny počasí a nedostatky nezkušených a kondičně nepřipravených klientů. To bývají nejčastější nedostatky komerčně vedených expedic. A není se čemu divit. Když dokáže nevyzpytatelné počasí vykolejit i toho nejzkušenějšího a větrem ošlehaného horolezce, jak na něj mohou adekvátně reagovat lezečtí zelenáči bez patřičného know-how? Navíc takoví, kteří jsou vedeni nekvalifikovaným instruktorem, který na tom dost možná bude fyzicky velmi podobně jako jeho klienti. Taková situace je však na vrcholu Mount Everestu dnes poměrně běžnou záležitostí. Můžeme se vůbec divit, že si rozlícený Mount Everest, coby nejvyšší hora světa, vybírá krutou daň za to, že mu my lidé neprojevujeme dostatečnou úctu?

Krádeže kyslíkových bomb

Tragédie z roku 1996 upozornila nejen na nedostatky komerčně vedených výprav, ale rovněž na další problém, který v posledních měsících narůstá do obludných rozměrů. Jedná se o krádež kyslíkových lahví z výškových táborů Mount Everestu. Ty ohrožují nejen horolezce, ale i šerpy. Na sociálních sítích o tom širokou veřejnost informují horolezci z celého světa. Proč by někdo něco takového dělal? Odpověď je jednoduchá. Aby takovou kyslíkovou láhev mohl o dům dál, respektive v níže položených táborech, za pěkný peníz prodat. Jednotlivé expedice ale mají potřebné kyslíkové láhve přesně spočítané. Tato skutečnost ukazuje, kam až může zajít chorobná touha po výdělku a vidina rychle a snadno získaných peněz. Nikoho by ale nenapadlo, že se něco takového bude dít zrovna na úpatí nejvyšší hory světa, kde i bez toho čeká kupa dalších život ohrožujících situací. Smutné je, že podle Šerpů se doposud žádného zloděje nepodařilo chytit nebo usvědčit. 

Smrt v přímém přenosu

O neuvěřitelné lehkovážnosti výprav na Mount Everest svědčí například mediálně velmi známý případ z roku 2006. Přes společnost Asian Trekking si tehdy samostatný výstup na Mount Everest objednal David Sharp. Britský učitel matematiky zaplatil částku nutnou pouze pro základní podporu, která nezahrnovala ani vysílačku nutnou pro spojení se zástupcem Asian Trekking. Jak to dopadlo? Na výstup se vydal s pouhými 2 kyslíkovými láhvemi, místo doporučovaných 5. Na vrchol sice dorazil, cestou dolů mu však došly síly, a tak se uchýlil k odpočinku v malé jeskyni. Jeho umírající tělo ten den překročilo 40 horolezců. Mezi nimi i Mark Inglis, který Everest překonával bez nohou na protézách z uhlíkového vlákna, nebo filmový štáb natáčející dokument pro Discovery Channel. Ten se dokonce s umírajícím Davidem pokusil udělat rozhovor. Jak Inglis, tak štáb, poskytli Davidovi kyslík a šli dál. David Sharp zemřel. Jelikož je finančně náročné evakuovat těla zesnulých z prostředí Mount Everestu, slouží ti, co zahynuli podobně jako David, jako orientační body pro procházející alpinisty. Takových těl se zde nachází kolem dvou stovek.

I mistr tesař se někdy utne, aneb kovářova kobyla chodí bosa

O tom, že se z výstupu na Mount Everest pomalu stává sport podobný cyklistice, běhání, nebo plavání, ale vypovídají i příklady profesionálních horolezců, kteří podcenili přípravu nebo jiné aspekty nutné k úspěšnému zdolání nejvyšší hory světa. Tak například koncem dubna tohoto roku zde nalezl smrt zkušený švýcarský horolezec Ueli Steck, který patřil k nejslavnějším horolezcům své generace. Ten sám o sobě nedávno prohlásil, že mezi horolezci je považován za outsidera, protože lezení vnímá jako atletický výkon. Podle pořadatelů výpravy, která se mu nakonec stala osudnou, zřejmě spadl z hory Nupka, která leží přibližně 2 km od Džomolangmy. Nepálské úřady uvedly, že se Steck stal první obětí letošní horolezecké sezóny. Ta trvá od března do května.

Poslední dny Vladimíra Štrby

Konec května letošního roku se stal osudným i slovenskému horolezci Vladimíru Štrbovi, který zahynul po přenosu do výškového táboru pod Mount Everestem. Po třech dnech zde podlehl kritickému stavu a omrzlinám na rukou i na nohou. Několik dní předtím na předvrchol nejvyšší hory světa vystoupil bez použití přídavného kyslíku a k návratu se uchýlil až v pozdně večerních hodinách. Právě v noci s ním jeho tým ztratil kontakt. Evakuace Štrby dle slov šerpů i členů týmu byla velmi náročná. Bohužel i neúspěšná.

Výstupy pokračují

Navzdory tomu, že v řadě za Steckem a Štrbou následovala smrt Američana Rolanda Yearwooda a ztráta indického horolezce Raviho Kamara, vydalo Nepálské oddělení cestovního ruchu letos rekordních 371 povolení pro zájemce o výstup na Mount Everest. O čem to vypovídá? O tom, že komerčním výpravám na Mount Everest ještě rozhodně neodzvonilo.

Zdroje 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13

Fotky:

www.pixabay.com