Již staří Číňané věděli o povzbudivých a blahodárných účincích vyluhovaných lístků zeleného čaje. Pojďte s námi v chladných a utahaných lednových dnech objevit kouzlo nápoje, který uhranul asijskému dvoru a později celému světu.
Koncentrace sáčkových čajů stojí za starou bačkoru a při návštěvě čajovny každý ze začátku tápe a nervózně hledá oporu u vedlejších stolů, popřípadě nenápadně vytahuje chytrý telefon a googlí. Několik stránek s čínskými a japonskými názvy nám usnadňuje maximálně přivolaná chuťová představivost, která ale nakonec také ztrácí niť. Jak s elegancí zvládnout výběr a projít čajovou zkouškou se sázkou na jistotu?
Chuť stará pět tisíc let
Nejdříve ale pojďme nahlédnout do jeho bohaté historie. Podle archeologických nálezů pijeme čaj už téměř pět tisíc let. Jeho prvními pěstiteli se stali Indové a Číňané. Legend o jeho nálezu existují spousty, ale jak už to tak s legendami bývá, těžko říct, v které z nich se skrývá zrnko pravdy. Nejznámější z nich zahrnuje samotného čínského císaře Šang-nunga, zvaného také Božský vladař. Jeho zálibou byly dlouhé výlety do lesní krajiny, kde mohl v klidu rozjímat. Jednoho dne se však vinou osudu jeho vycházka ozvláštnila.
Pohroužen do svých myšlenek, usadil se uprostřed pustého lesa a meditoval u ohně, kde mu mezitím vřela voda. V okolí foukal lehký vánek, který s sebou odnesl i několik seschlých lístků z nedalekého keře, a ony tak přistály přímo do kotlíku s vodou. Zakrátko císaře vytrhnula ze snění neznámá, lahodná vůně. Když našel její zdroj, neodolal a ochutnal i tajemný odvar. To, co potěšilo jeho smysly mu velice zachutnalo a po návratu do paláce se s nabytou zkušeností všem svěřoval. Později pak v knize Pen Cchao (Lékařská kniha) popisoval hořkou, lahodnou bylinu odpovídající čaji. Nazval ji tchu a čcha.
Čajové placky
Nejstarší důvěryhodné zmínky o čaji přichází s prvním stoletím našeho letopočtu. V čínském slovníku z roku 350 se básník Kuo-Po´ zmiňuje o povzbudivém Kiu. Zpočátku byl pouze výsadou čínského dvora a trvalo tři další století, než se rozšířil mezi obyčejný lid. Jelikož ho tehdy považovali za lék, byla zvláštní především úprava, kterou procházel. Listy byly trhány a lisovány do placek, které se sušily, dokud nezčervenaly, přidala se cibule a zázvor a po povaření byl podáván nemocným. Z logiky věci, k současné laické medicíně chybí snad už jen citrón a pár kapek slivovice. Do Evropy dorazil čaj až v polovině šestnáctého století, díky benátskému cestovateli Giovannymu Battisty Ramusimu.
Nápoj věčného mládí
Určitě vás zajímá, jak zelený čaj oproti ostatním dosahuje své olivové barvy. V procesu vadnutí vylučují lístky enzymy a fermenty, které jsou zničeny napařením (japonský způsob) nebo přímým žárem (čínský), a tím ztrácí také červenou barvu. Zelený čaj navíc obsahuje oproti ostatním více tříslovin, má tedy výraznější chuť a je o něco více hořký.
Díky vysokému obsahu antioxidantů přinese do vašeho hrnku balíček zdraví. Nejenom, že účinně brání tělo před působením volných radikálů, upravuje vysoký krevní tlak, zabraňuje kornatění tepen a odbourává cholesterol v krvi, ale napomáhá i prevenci rakoviny. Přítomný vitamín E dokonce oddaluje stárnutí pokožky. Zkrátka, osvěžuje tělo i mysl.
Čína
Gunpowder – „Střelný prach“
Název pochází z mýlky jednoho anglického úředníka, který si bednu čajových kuliček spletl se střelným prachem. Tento druh má velice specifickou chuť evokující ořechy či dub. Smotané lístky, které nakonec skončí u vás ve spíži, prochází svědomitým výběrem těch nejkvalitnějších. Na první pohled ho poznáte tak, že je v podobě velmi malinkých kuliček.
Jasmínový čaj
Je tím vůbec nejoblíbenějším čajem v celé Číně. Jeho nasládlá chuť s příjemnou květinovou vůní je možná tím pravým, s čím na své „začátečnické“ cestě začít. Hodí se ke kořeněným a štiplavým jídlům, a navíc uklidňuje zažívací trakt.
Indie
Assam & Darjeeling
Tradičně se pod těmito názvy označuje černý čaj, výjimkou jsou tyto dvě plantáže v Indii. Assam má jemně kovovou vůni, je nasládlý s velmi nepatrnou trpkostí. Oproti tomu v Darjeelingu vystupuje chuť sušených fíků a lehce smetanové zakončení.
Japonsko
Sencha – zalévaný čaj
Sencha ovládá japonský čajový trh z osmdesáti procent. Mladé až středně staré výhonky jsou většinou sbírány strojově a nejlepší kvality dosahují hned brzy zjara. Takhle sklizený čaj má označení šinča, v cizině Superior, Extra Fine nebo First Flush. Má smaragdově zelené lístky ve tvaru plochých jehliček s lehce trávovou vůní. U nejdražších druhů chutná po mandlích.
Gyokuro – perlová rosa
Tento druh je císařem japonských zelených čajů. Připravuje se podobně jako sencha, ale jeho lístky pěstují za speciálních podmínek. Čajovníky bývají na dva až tři týdny zastíněny bambusovými rohožemi, což vede k menšímu obsahu tříslovin. Nápoj je velmi povzbudivý a méně trpký než u ostatních druhů. Ty nejlepší pocházejí z oblasti kolem městečka Udži.
Bancha – pozdní čaj
Běžně levný čaj, který i přes hrubší vzhled zaujme znamenitou chutí. Obsahuje méně kofeinu něž ostatní, ale i tak si zachovává povzbudivé účinky a hodí se k nočnímu popíjení u studia či náročnější knížky. Obsahuje hodně vápníku a železa a bývá označován za „ideální rodinný čaj“.
Příprava
Pokud jste se prokousali krkolomnými názvy až sem, přinášíme ještě pár tipů, jak zelený čaj správně připravit. V Japonsku sice panuje zvyk podávat čaj před jídlem jako aperitiv a následně jíst spařené lístky, ale dobu a konzumaci už necháme na vás. Dobré je nezalévat lístky vodou hned poté, co ji přivedeme k varu. Ideální bývá teplota kolem šedesáti až osmdesátí stupňů Celsia. Příliš horký nálev způsobuje hořkou chuť až pachuť, opačně studená voda mdlou až vodovou příchuť. Doba louhování závisí na druhu a je dobré řídit se instrukcemi na obalu.
Foto: Pexels, Pixabay
