Napadlo vás někdy, že byste v rámci emancipace své ženy přijali po svatbě její příjmení? Nebo je to pro vás zcela nepředstavitelná věc?
Pro někoho věc dohody, pro jiného nesmiřitelný problém. Jaké je přijmout příjmení své manželky a vzdát se toho svého pro muže? Na některé názory se můžete podívat ihned.
Stephen, 22 let
„Jsem tomu zcela otevřený. Tak dlouho, jak dlouho budou nosit naše děti mou DNA, mi bude jedno, jaké budeme mít my všichni příjmení. Už jsem to své partnerce dokonce navrhoval – že si jako rodina necháme její příjmení, ale prozatím o tom nechtěla ani slyšet. Zdá se, že to tedy máme vyřešeno.“
Ricky, 27 let
„Pokud davy mužů začnou hromadně přijímat příjmení svých manželek, bude to nešťastný a nevratný krok k matriarchální společnosti s kultem ženy jakožto bohyně. Pozice mužů ve společnosti bude značně nabouraná – z mužů samců a vůdců se postupně stanou muži podřízení, muži-otroci. A v takovém světě já nechci žít.“
Edgar, 25 let
„Už jen představa, že muž zahodí své příjmení a přijme to ženské mi připadá maximálně nemužná. Je mi nepříjemné na to vůbec pomyslet. Takhle by to rozhodně fungovat nemělo.“
Luke, 26 let
„Nikdy bych to neudělal. Nemám rád příliš pozornosti zaměřeno na svou osobu – a myslím, že přijetí příjmení mé ženy by na mě právě takovou pozornost vrhlo. Navíc nejsem přílišným fanouškem přejmenování nebo kombinování příjmení, takže v případě svatby budu asi zastáncem výhradně toho, aby má žena přijala mé příjmení.“
Raul, 29 let
„Nikdy. Ne, vážně nikdy. Je to napůl biologický impuls a napůl kontextuální záležitost. Z biologického hlediska považuji za důležitou určitou mužskou dominanci. A k ní patří i přijetí příjmení muže po sňatku. Vím, že to zní misogynně, ale vnímání mužské pozice v rodině by mělo být dominantní se všemi svými dosavadními znaky. A z té druhé stránky – nejsem ochoten obětovat své příjmení a dopustit, aby zaniklo. Pokud má muž být hlavou rodiny, je třeba, aby jeho jméno přetrvávalo.“
William, 24 let
„Pokud bych věděl, že přijetí jejího příjmení je její priorita číslo jedna, asi bych na tom svém příjmení tolik nelpěl. Na druhou stranu mám ale své příjmení rád, a tak bych se jej nerad vzdával zbytečně. Moje příjmení by se dobře vyjímalo třeba i v úřadu prezidenta.“
Alexandre, 36 let
„Za mě osobně ne. V tomto případě jsem vyznavačem tradičních hodnot a jako jediný mužský potomek své rodiny považuji skoro za povinnost udržet jméno našeho rodu a předat jej dalším generacím. Ale pokud se tak rozhodně jiný muž, třeba někdo z mých přátel, bude mít mou plnou podporu. Protože pokud to odsoudíme úplně, bude to vypadat, jako by ženy neměly právo nést tuto čest a ponechat si své příjmení.“
Elijah, 27 let
„Podívejte se, jsem feminista. Ale někde je potřeba udělat čáru a vymezit hranice. Svatba a přijetí mužského příjmení patří ke společenskké tradici. A pokud na tom bude chtít někdo něco změnit, třeba právě přijetí ženského příjmení ve jméně celé nové rodiny, je to změna tradic a tudíž nesmysl. Jaký má tedy ještě důvod se ženit? Z tohoto pohledu je totiž celá svatba už jen tradiční přežitek.“
Mitchell, 31
„Dívčí jméno mé ženy je velmi běžné a obyčejné, zatímco mé příjmení je v jistém smyslu unikátní. Proto se má žena rozhodla přijmout to mé, aby vybočila z běžného příjmení, které v naší zemi nosí téměř každý druhý občan. Jsem rád, že za nás v tomto případě rozhodl tenhle fakt – protože v opačném případě bych se se ztrátou svého příjmení smiřoval asi jen obtížně.“
Zdroj: The Independent
Foto: Unsplash/Kaci Baum, Désirée Fawn, Mélanie Villeneuve
