Zabití posvátného jelena – říká se o něm, že je to fajnšmekrovský horor pro intelektuály. Tak zatímco na ČSFD se vesele onanuje nad jeho povýšenou inteligencí a všeobecnou dokonalostí, pojďme si popovídat o tom, proč absurdita u filmu funguje jen za dodržení určitých podmínek.

Článek obsahuje spoilery

Zabití posvátného jelena by se snad dalo klasifikovat jako thriller, možná i horor. Proč s tím váhám? Protože v Zabití je jen velmi málo věcí, které by dávaly nějaký podnět k tomu, aby se o filmu uvažovalo v rámci nějakého „běžného“ hodnocení nebo žánru.

Film s hvězdným obsazením (Colin Farrel, Nicole Kidman) totiž nestojí na hercích nebo jejich výkonech. Nestaví ani na vizuálu nebo na převratně „nové“ hudbě. Když nad tím zpětně přemýšlím, nejsem si jistá, na čem film vlastně staví.

Postavy mluví, jako kdyby odříkávaly biblický Starý zákon – neosobně, útržkovitě, bez rytmu. Chodící archetypy. Matka, otec, děti a nepřítel, který před ně staví těžké zkoušky. Kamera, i když zkouší nové pozice, které jsou místy příjemným oživením (záběry od stropu, dlouhé detaily tváře doprovázené nepříjemným audiem), není nějak převratná. Jestli se chcete podívat na fakt dobře natočenou věc, pusťte si Fincherova Mindhuntera z Netflixu. To je trochu jiné kafe.

Hudba – zdá se, že Schubert zachrání všechno. Upřímně, většinou, pokud začne ve filmu hrát vážná hudba a není to zrovna Formanův Amadeus, někde něco smrdí. Často to totiž znamená, že scéna, kde tahle hudba začne hrát, sama o sobě nenese dost významu, aby zprostředkovala požadovaný vjem nebo pocit. O kvíkavých gradacích nebo krátkých klavírních sólech nemluvím. Seriously.

O čem to je?

Děj je v zásadě jednoduchý. Doktor, kardiochirurg (C. Farrel), po dvou panácích před lety operoval muže. Ten, překvapivě, na sále zemřel, ale renomovaný lékař si tím nenechal kazit pověst. Dokud do jeho života nevstoupil syn zemřelého – lehce retardovaný, psychicky narušený mladík, který v dlouhých sekvencích lékaře v podstatě vydírá. Vše graduje, když je lékař postavený před volbu – život za život.

Mladík za pomoci blíže nekomentovaných sil totiž jeho rodinu prokleje. Obě děti nejdříve ochrnou, poté přestanou jíst a potom, co jim začnou téct krvavé slzy, zemřou. Tak zní aspoň kletba. Na otci je, aby rozhodl, které z dětí zemře, aby zachránil to druhé. Jedna smrt se dá vyvážit jen další smrtí. Nicole Kidman k tomu všemu hraje druhé housle jako matka, ale v zásadě je v ruletě smrti taky. Stačí jeden člen rodiny a bude po problému.

Otázka absurdity

Ale abych splnila, co jsem slíbila na začátku – totiž zodpovědět otázku absurdity – nelogičnost nebo absurdita nefunguje, dokud za ní není přísná logika a řád. Překvápko, co. Proč? Jen pokud známe pravidla, můžeme je nějak porušit. Pokud se ale vyřítíme proti systému hlava nehlava, může to sice fungovat, ale nutně po nás zůstane jen velká díra ve zdi, spoustu prachu a nic jiného. A bude nás z toho bolet hlava.

Absurdita je věc génia – dokonalá absurdita překračuje zavedený řád vyprávění a nachází nový. Ale pořád jde o systém, o nějaký mustr, který divák rozpozná a je schopný potom filmu rozumět.

To Zabití prakticky ignoruje. Kamera používá neustále nové triky, které jsou sice zajímavé, ale pro děj nepodstatné, postavy mluví, jako kdyby na zem přiletěli mimozemštani a napsali o tom učebnici pro děti a celé je to proložené scénami, které bezúčelně šokují, ale nedávají vlastně v celkovém kontextu smysl (matka – kompletní anestezie, opakování, že dcera dostala první menstruaci).

Zabití posvátného jelena se snaží být novátorským a absurdním filmem, ale zoufale se mu to nedaří. Je to jako sledovat cedník. Sem tam zaschlá těstovina a v rohu rez. Nic zajímavého. Možná trochu nechutného.

Takže, abych to shrnula – pokud neodolatelně toužíte po nahé Nicole Kidman, pusťte si to. Pokud máte pocit, že váš život nikdy nebude naplněný, když neuvidíte záporáka, který působí dojmem, že je nejen duševně chorý, ale že k němu patří i nějaká demence, pak z chutí do toho.

PS:

Ale za mě – pokud se pod to Yorgos Lanthimos podepsal, má můj neskonalý obdiv. Protože tenhle krok do nových a neprobádaných krajin mu nevyšel. Jo a vyhrálo to hlavní cenu za scénář v Cannes, má to 7,8 na IMDB a na ČSFD se z toho „ídú po-rat“, jak to jadrně vyjádřil můj drahý přítel. Jen pro představu.

Image credit: © A24, Curzon © Artificial Eye