Ostrov Tchaj-wan rozkládající se na jihovýchod od čínské provincie Fu-ťien oplývá neuvěřitelnou exotikou. A pro Evropana obzvlášť.
Možná proto, že Tchaj-wan leží tak trochu stranou od hlavních turistických destinací, jakými jsou Japonsko nebo dejme tomu pevninská Čína, žije na ostrově turistický ruch podstatně méně. Na jednu stranu je to poměrně logické, Tchaj-wan není vyhlášenou destinací mimo jiné i proto, že na něm nenajdete světově známé atrakce nebo kulturní památky. Na druhou stranu se na tomto ostrově můžete setkat s neuvěřitelně příjemnými lidmi a pestrou přírodou, která je místními tak trochu opomíjena.
Na Tchaj-wan jsem se dostala u příležitosti reprezentování České republiky na folklorním festivale pořádaném v druhém největším tchaj-wanském městě Tainaanu. A po úmorné několikahodinové cestě několika letadly bylo prvním překvapením to, jakým způsobem nás místní obyvatelé vítali a vnímali. Jako Češi z malé země někde uprostřed Evropy jsme nepředpokládali, že by někdo vůbec měl ponětí, odkud jsme vlastně přiletěli.
Opak byl ale pravdou, což bylo příjemným překvapením. Navíc jsme na obyvatele ostrova působili neuvěřitelně exoticky, asi tak, jak by asi v Česku zapůsobil soubor z Mexika nebo Polynésie. A tak jsme od prvního dne museli přivykat tomu, že je opravdu třeba se usmívat na všechny strany, potřásat si rukama s cizími lidmi na ulici a fotit se na každém kroku.
Já jako přírodní rusovláska jsem byla prakticky přírodní úkaz, a naši mužní velcí evropští tanečníci vzbuzovali v tchaj-wanských dívkách a ženách hysterii a záchvaty nekontrolovatelného pištění. A tak jsem se ke svému modrookému tanečníkovi musela probojovávat přes zástupy obdivovatelek toužících po fotce s ním.
Zpočátku byla naše nově nabytá exotická popularita vítaným zpestřením zájezdu, po pár dnech už nám však byla spíše na obtíž. Je to poměrně velká zodpovědnost, protože se jen málokdy můžete projevit podle své aktuální nálady, na níž se v negativní míře projevoval narvaný program a noční příjezdy do hotelu. O tom jsem však mluvit tak úplně nechtěla.
Srdeční lidé a spousty darů
Nemuseli jsme na sobě mít ani valašské kroje, abychom působili exoticky. Mnohdy nás na ulici zastavovaly maminky s dětmi, které nám dávaly ručně vyráběné dárečky. Mnohokrát jsme se jako celý soubor dočkali pozvání na oběd či večeři od úplně cizího člověka. A právě ona skromnost, úslužnost a abnormální pohostinnost Tchaj-wanců byla neuvěřitelně zarážející. A příjemná.
Vzpomínám si, že nás nějaký soubor pozval do speciální restaurace, v níž jsme si mohli každý sám uvařit polévku podle své chuti. Jenže vařte z asijských surovin, u nichž chuť spíše odhadujete a tušíte, a tak se ve výsledku potýkáte s nekonzumovatelným Eintopfem na asijský způsob, protože jste se nemohli rozhodnout mezi krevetami a houbami a spoustou dalších věcí – a tak jste si je do té polévky dali všechny.
Pivo jako doma!
Příjemným a nečekaným překvapením bylo místní pivo. Jako hrdí Češi jsme ani nečekali, že by nás mohlo tchaj-wanské pivo uspokojit. Chutí i obsahem bublinek pivo připomínalo české standardy, akorát vytvořit na hladině pěknou pěnovou čepici byl trošku problém. Zarazila nás ovšem odlišná kultura pití piva.
Z českých hospod jsme byli zvyklí na čerstvě natočený vychlazený půllitr, na Tchaj-wanu se od nás předpokládala objednávka třeba dvoulitrového škopku, který bychom posrkávali třeba celý večer. A tak se na nás obsluha dívala jako na blázny, když jsme si v deseti lidech objednali deset půllitrů piva. Nakonec jsme je sice dostali – ale se seříznutou a odlitou pěnou. Nevadí.
Pivo navíc na Tchaj-wanu vychází podstatně cenově přijatelněji, za půl litru jsme zaplatili v přepočtu přibližně padesát korun. S vínem to bylo trošku horší, pro folkloristy malá sedmička vycházela na tři stovky a více. Což se prostě na pití po litrech zkrátka a dobře nevyplácelo.
Nádherné moře, do kterého nikdo nechodí
Jako Češi jsme se samozřejmě těšili na výlet k moři. A ano, jakkoli to zní jako klišé, tak realita absolutně předčila naše očekávání. Moře bylo nádherně čisté, písčité pláže zely prázdnotou. Akorát v několikametrových přílivových vlnách si „prsa“ prostě nezaplavete.
Navíc se místní lidé do moře příliš koupat nechodí. Podle našich průvodkyň mnoho lidí věří, že v moři jsou zlí duchové, a koupat se v něm je tedy nebezpečné. A tak jsme se opět v bouřlivých vlnách projevili jako absolutní bezvěrci a vyjevené pohledy kolemjdoucích jsme raději ignorovali. Aspoň pro jednou se s námi nikdo nechtěl vyfotit, že.
Bohatě zdobené chrámy a nedotknutá příroda
Opravdu nádherně zdobené chrámy jsme pozorovali takřka na každém rohu. Živoucí velkolepé taoistické chrámy a skromné buddhistické svatyně jsme samozřejmě nemohli nenavštívit. Obzvlášť zajímavý byl například kontrast starobylého taoistického zařízení chrámu se sochami draků s digitálním monitorem instalovaným rukou citlivého, leč pokrokového Tchaj-wance.
A pokud je něco na Tchaj-wanu absolutně nedoceňované, je to nádherná příroda. Tropické klima v kombinaci s křišťálovými jezery, termálními prameny a uchvacujícím pobřežím s divokým příbojem by měli turisté navštěvovat povinně. Na Tchaj-wanu je kvůli nerovnoměrnému osídlení oblíbený zejména cestovatelský způsob poznávání, kdy místní cestovní kanceláře přidělí turistům jejich osobní průvodce, kteří je ve stanoveném čase provedou krásami napříč celého ostrova.
Nerovnoměrné osídlení a přeplácaná města
Tchaj-wan je jednou ze zemí, která by mohla být vzorem pro výraz nerovnoměrné osídlení. Zatímco západní pobřeží ostrova je lemováno milionovými aglomeracemi, střed a východní pobřeží už tolik osídlené nejsou. A tak většinu prostoru zabírají nádherné přírodní rezervace a národní parky, jejichž prozkoumání by vydalo na pár měsíců pobytu.
Hlavní město Tchaj-pej se může pyšnit téměř třemi miliony obyvatel z celkových 23 milionů, které jsou rozmístěny do dalších aglomerací. Tchaj-wanská města jsou typickou ukázkou touhy po technologizaci, a tak jednotlivé ulice po brzkém setmění září různobarevnými vývěsními štíty, což je jejich vzhledu spíše na škodu.
Velmi zajímavý je také život v ulicích. Není absolutně problém natrefit na ženu myjící nádobí hadicí mezi zaparkovanými auty, část života se opravdu přesouvá přímo na ulici. Velkým zážitkem je návštěva místních tržišť, která nabízejí zákazníkům prakticky vše od kulinářských specialit až po elektronické power banky.
Životní styl a vzhlížení k západu
Tchaj-wanci se rozhodně neřadí mezi zaostalé společnosti. Jezdí ve velkých nablýskaných autech a jsou vybaveni telefony, tablety a počítači, na které by leckterý Evropan musel nějakou dobu šetřit. Oproti elektronice se ale neprojevují žádné módní experimenty. Tutu sukýnky a uniformy asijských školaček jsou spíše erotickou fantazií než realitou.
Ve skutečnosti se lidé na Tchaj-wanu oblékají spíše neformálně a klasicky, nejčastěji vypozorovanou kombinací byly kraťasy a tričko. Zkrátka a dobře, Tchaj-wanky si na šatičky, sukýnky a módní výstřelky příliš nepotrpí.
Velmi významným prvkem, který nás provázel téměř pořád, byla fascinace vším, co bylo západní. Od našeho vzhledu až po chování nebo třeba životní styl, kterým se Tchaj-wanci snaží západu přiblížit. Možná si to neuvědomují, ale svou tvrdou prací a cílevědomostí ten vysněný západní styl už dávno předběhli. A kdyby odstranili z ulic ty blikající tabule… no, vraťme se zpět.
Komunistická minulost
Tchaj-wan je tak trochu na rozmezí mezi komunistickým čínským státem a jakýmsi liberálnějším pojetím ala demokracie. Čína Tchaj-wan považuje za svou provincii, dnešní Tchaj-wanci se ale cítí být separovaní a spíše než k Číně sami sebe přiřazují k Tchaj-wanu jako samostatné jednotce. Stát však funguje jen de facto, OSN jej jako samostatný stát neuznává.
Při normálním pobytu komunistickou minulost státu nepocítíte. Fronty na banány se tady nestojí a lidem nikdo nediktuje, co by si měli myslet. Na druhou stranu se zde projevuje odlišné vnímání autorit a politiků, protože v této zemi znamená být politikem určitý společenský status.
A jen taková malá perlička na závěr. V říjnu se konají velkolepé oslavy výročí vzniku Čínské republiky na Tchaj-wanu. Což pro nás znamenalo jediné: V sedm hodin ráno jsme byli nuceni se obléci do jednolitých barev oděvu a nafasovali jsme tchaj-wanské vlaječky. Naložili nás do autobusu a vysadili na slunném prostranství uprostřed města, kde jsme byli v řadách nuceni setrvat do slavnostního projevu politiků právě k příležitosti slavného výročí.
A ačkoli byl celý projev v čínštině a nikdo nám jej netlumočil, byli jsme společně s dalšími soubory nuceni nadšeně mávat vlaječkami při sebemenší odmlce řečníků. Nepřipomíná vám to něco?
Foto: Lucie Martináková
