Možná není náhodou, že pro výkon záchranářského povolání se často rozhodují lidé, kteří se narodili ve znamení panny. V jeho charakteristice se totiž skrývá jistá jemnost a inklinace k čistotě a pečovatelství.

To musí být silnější než strach z vidění bolesti, smutku a strachu, kterým se zdravotnický záchranář nevyhne. Jak lze takové situace zvládnout a udržet si čistou hlavu? Vyzpovídali jsme pro vás záchranáře Karla, kterého znáte již z jednoho z našich minulých článků. V tom dnešním se dozvíte, jak konkrétně vypadá záchranná akce, k jakým případům se jezdí nejčastěji, nebo jak předejít vzniku posttraumatické stresové poruchy.

Mohl byste přiblížit, jak vlastně vypadá záchranná akce?

Při životu ohrožujícím stavu člověk vytočí 155 a dovolá se na operační středisko ZZS kraje, v němž se nachází. Tísňovou výzvu přijme operátor, který musí disponovat odbornou způsobilostí zdravotnického záchranáře se speciálně rozšířeným vzděláním. Cílenými dotazy zhodnotí závažnost stavu pacienta a zaznamená místo události. Dispečerovi je nutno nahlásit co se stalo a kde, jméno, přibližný věk a adresu. Na základě informací získaných od telefonujícího je následně vyslána posádka na určené místo. Poměrně nově je dostupná i mobilní aplikace pro chytré telefony, která pomůže lokalizovat jedince podle GPS souřadnic. Ten kliknutím na příslušnou ikonku zavolá ZZS a současně dojde k odeslání souřadnic na příslušné zdravotnické operační středisko, odkud následně vyšlou posádku.

Jak dlouho posádce trvá, než se dostaví na místo určení?

Dojezdová doba je zákonem stanovená na 20 minut, celorepublikový průměr se však pohybuje pouze kolem 10 minut.

Jak postupujete, když dojedete na místo výjezdu?

Již v průběhu telefonátu obdržíme základní informace o výjezdu. Sejdeme se ve voze a dle navigačního bodu, který je zaslán do navigace, vyrážíme na místo události. Zde si nejprve, na základě získaných informací, bereme z vozu příslušné potřebné vybavení a následně se přemisťujeme přímo na konkrétní místo k pacientovi. Prohlédneme okolí a zhodnotíme rizika, která zde mohou číhat. Musíme přitom dbát i na své vlastní bezpečí, nacházíme-li se třeba na frekventované silnici. Dále si ověřujeme informace podané dispečinkem a rozšiřujeme je. Jiný je způsob, když jedeme k podvrtnutému kotníku, a jiný, když k bezvědomí. Na základě míry problému určí vedoucí posádky následující postup. Jedná-li se o posádku lékařskou, tedy RLP nebo RLP-RV, pak je vedoucím lékař. V případě posádky RZP, jejíž součástí lékař není, se vedoucím stává zdravotnický záchranář.

Mohl byste konkrétně specifikovat práci zdravotnického záchranáře během výjezdu?

Specifikace práce zdravotnického záchranáře je velmi těžká, protože vždy záleží na konkrétním rozložení posádky a závažnosti případu. Jinak jedná a postupuje zdravotnický záchranář z posádky RLP či RLP-RV, je-li na místě lékař, nebo z posádky RZP, je-li na místě sám s řidičem-záchranářem bez lékaře.

Záleží tedy na druhu posádky, v níž se zdravotnický záchranář zrovna nachází, ano?

Přesně tak.

V posádce RLP či RLP-RV se na postu vedoucího nachází doktor. Ten vyšetřuje a diktuje svému asistentovi – zdravotnickému záchranáři, co má zkontrolovat a poměřit. Udává pokyny, zda píchnout žílu, udělat EKG, jestli zajistit pomůcky pro zajištění dýchacích cest, jestli připravit léčivo pro podání do zajištěného žilního vstupu.

V posádce RZP je vedoucím posádky zdravotnický záchranář, který poměří základní fyziologické funkce a získá informace od okolí a pacienta. Instruuje řidiče, aby přichystal pomůcky pro např. zajištění žilního vstupu, imobilizaci pacienta – vakuovou dlahou, krčním límcem, apod. Získané informace zapisuje jakožto vedoucí do zdravotnické dokumentace. A z toho potom vyplývá, kam se pacient veze. Při závažnosti stavu nebo mimořádném zjištění můžeme konzultovat přes telefon s lékařem či si jej smíme nechat zavolat přímo na místo události.

Co je tím prvním, co musíte udělat, když se dostanete k pacientovi?

Na prvním místě stojí získání dalších informací od pacienta, je-li při vědomí, popř. od okolí. Pacient je dále vyšetřován, během čehož jsou měřeny základní fyziologické funkce. Jedná se například o krevní tlak, tepovou a dechovou frekvenci, nasycení krve kyslíkem, tělesnou teplotu, apod. V závislosti na zjištěných informacích je nastolen odpovídající postup, jako je třeba zajištění žilního vstupu (kanylace žíly) pro podání léčiv či tekutiny jako náhrady v případě velké ztráty krve, EKG, apod.

Kam pacienta po vyšetření, ošetření převážíte?

Postupy, kam pacienta vozit, jsou přesně stanoveny. Při běžných stavech dává avízo dispečink. Když si však vedoucí posádky žádá konzultaci, hovoří přímo s doktorem na druhé straně. Na základě informací doktor rozhodne, zda je dobré pacienta umístit do doporučovaného zařízení a zda je zde volno, či nikoliv. Specifická je například práce s pacienty trpícími duševní poruchou, kdy řešení bývá většinou spíše formou rozpravy. Na základě toho pak zhodnotím, zda je nutná konzultace s lékařem. Pokud ne, pak přes dispečink podám avízo týkající se pacienta. Respektive kam jedeme, že jej přivezeme, co mu je a aby s ním počítali.

Máte možnost dozvědět se, jak to s odvezeným pacientem dopadlo?

Zdravotničtí záchranáři bohužel nemají přímý přístup k výsledkům případů, jimž se v rámci výkonu své profese věnují. Proto si ceníme toho, když se zpětné vazby dočkáme alespoň zpětně. Někteří zachránění, nebo jejich blízcí, píší děkovné dopisy. Užíváme si i tzv. spanilou jízdu na jedné nejmenované akci.

Spanilá jízda? O co se jedná?

Jedná se o kolonu sanitních vozů se zapnutým majákem, která projíždí určitou trasou. Široká veřejnost se může přijít podívat. V bezejmenných tvářích si můžeme představit tváře těch, kterým jsme pomohli.

K jakým případům jezdíte nejčastěji?

Často se jezdí na dušnost, což je stav dechové tísně. Pod tou se může skrývat více věcí jako třeba srdeční selhání, astmatický záchvat, nebo i vdechnutí cizího předmětu. Může ale nastat i v důsledku úrazu, nebo se může jednat i o běžný doprovodný jev unaveného srdce. Často ale vyjíždíme i k případům jako je třeba intoxikace alkoholem či jinými návykovými látkami, nebo k nevydařeným suicidálním pokusům. Musíme počítat i s tím, že bohužel někdy dochází ke zneužívání našich služeb. Jedná se o volání ke skutečně rutinním případům nebo domnělým problémům, banálním záležitostem, které by se obešly bez našeho zásahu.

Proč jste se rozhodl tuto práci vykonávat?

Měl jsem reference od kamaráda, který zrovna studoval. Myšlenka pomáhání lidem se mi zalíbila. Očekával jsem, že by tato činnost mohla vnést do mého života jakýsi smysl.

Jak zvládáte náročné situace jako je třeba neúspěšná resuscitace?

Pro zdravý výkon profese je třeba si zažívané věci jednoduše nepřipouštět a po příchodu domů je pustit z hlavy. Po neúspěšném výjezdu si na základně povídáme a probíráme správnost postupů, které jsme na pacientovi provedli. Zažité věci se snažíme zlehčovat, abychom si dokázali vytvořit určitý nadhled, který je nutný. Kdyby si člověk uvedené věci pouštěl k tělu, hůře by se s tím vyrovnával. Je třeba udržovat určitý odstup, aby to jedinec zvládal bez následků na psychice.

Co se může stát, když v sobě negativní emoce dusíte? Člověk si přece vždycky nechce povídat a potřebuje si některé věci „protrpět“ sám.

To určitě, v našem případě může ale taková uzavřenost být poměrně nebezpečná. Nedojde-li k vyventilování negativních emocí, přichází riziko vzniku tzv. posttraumatické stresové poruchy. Ta nemusí přijít hned, ale může se rozvinout časem. Význam promluvy a sdílení bychom tedy rozhodně neměl podceňovat. Pro tyto účely máme na základnách dokonce speciálně proškolené pracovníky, kterým se říká Peer. Většinou se jedná o někoho z našich kolegů.

Jak je vidět, práce zdravotnického záchranáře skutečně není pro každého. Karlovi moc děkujeme za rozhovor a vážíme si toho, že se s námi podělil o své zkušenosti.

Zdroj fotografií