hrabatka drsná
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Není pochyb o tom, že na světě existují delikatesy, při jejichž konzumaci jde spíše o adrenalin z nebezpečí než o gurmánský zážitek. V Japonsku populární jedovatá ryba fugu je typickým příkladem takových pochoutek. Neurotoxin, který obsahuje, by dokázal strávníka na místě zabít, a jen správná příprava rybu toxicity zbaví. Oběd nebo večeře se tak během okamžiku promění spíše v ruskou ruletu. Ryba fugu však není zdaleka jediným jídlem, které může být vaším posledním.

Hrabatka drsná

Tato poněkud přerostlá žába nevypadá příliš lákavě, a přesto si na ní někteří rádi pochutnávají. Hrabatka dosahuje hmotnosti až dva kilogramy a sama během života spořádá kde co. Troufne se i na bezmála metr dlouhého hada, ptáky a různé hlodavce. Milovníci žabích stehýnek, v tomto případě spíše stehen, zejména ve Francii, ji mají v oblibě, a servírování této části těla hrabatky je rozhodně nestaví do role hazardérů s životem pro pár lahodných soust. V Namíbii však konzumují žábu celou, což už není vzhledem k jedovatým sekretům, které její kůže obsahuje, zdaleka tak bezpečné.

Toxiny způsobují nesnesitelné bolesti ledvin, které někteří konzumenti prý nevydrželi a raději spáchali sebevraždu. Máte-li štěstí, bolesti po pár dnech přejdou, v horším případě však může dojít k selhání ledvin a smrti. Jediný, i když ne příliš spolehlivý způsob, jak tomuto nebezpečí předejít, je pečlivě vybírat pouze dospělé kusy, které mají za sebou alespoň tři období dešťů, které toxiny z jejich kůže vymyly. Pak se žába vaří v hrnci společně s kusem dřeva, jenž zbylé jedy absorbuje.

hrabatka drsná

Ečizen kurage

Tato obrovská medúza, správně zvaná Nemopilema nomurai, obývající Tichý oceán mezi Čínou a Japonskem, si získala pro svou delikátní chuť velkou oblibu zejména mezi japonskými strávníky. Obrovská znamená v tomto případě až dva metry široký klobouk, ramena o délce až pět metrů a hmotnost atakující hodnoty kolem 200 kilogramů. Z toho už by mohla být pořádná hostina. Jenže medúza ečizen je nebezpečná nejen při setkání v moři, ale i na talíři.

Toxické části jejího těla působí neblaze na kardiovaskulární systém, snižují krevní tlak a srdeční frekvenci, což může ohrozit život strávníka. Japonci si s tím však příliš hlavu nelámou, medúzu pečlivě tepelně upravují a odstraňují všechny toxické části, aby minimalizovali riziko otravy. Dokonce z ní vyrábějí zmrzlinu. Kopeček vanilkové a medúzové, prosím…

Ečizen kurage

Sannakji – San-nakdži

A u plodů moře ještě zůstaneme. Chobotnice San-nakdži konzumovaná především v Japonsku a Koreji není jedovatá, jediný problém je, že se jí nejen syrová, ale hlavně živá a velmi pohyblivá s mnoha funkčními přísavkami na chapadlech. Polknout bez problémů takové sousto je poměrně složité a hlavně nebezpečné. Pokud se chapadlo přisaje někde v krku a vzpříčí se tam, hrozí nebezpečí udušení.

Živočich má poměrně sílu a pere se s vašimi rty i zuby, takže už jen udržet jej v ústech, aniž by se vám přisál na bradu či tvář, je pořádnou výzvou. Chobotnice Sannakji je proto servírovaná se sezamovým olejem, který usnadní její klouzání do krku. I tak potřebujete při její konzumaci značnou obezřetnost a bez předchozího zjištění fíglů jak na to, včetně namotávání neposedné chobotničky na hůlky, není radno se do tohoto hýbajícího pokrmu vůbec pouštět.

Sannakji - San-nakdži

Krvavá mušle

Návka zrnitá, jak se tento mlž správně nazývá, má spoustu chutných a hojně konzumovaných bratrů a sester. Například srdcovku, která se na talířích objevuje dokonce již od pravěku. Návka k nim ale rozhodně nepatří, k jejímu ochutnání se odhodlají jen ti nejodvážnější. A nestojí za tím jen červený pigment obarvující tělo a tělní tekutiny mlže do krvavě červené barvy, takže na talíři vypadá poněkud odpudivě.

Červené zbarvení jim dovoluje přečerpat velké množství vody při získávání kyslíku, a proto žijí často v bahně, ne příliš hluboko u pobřeží. Právě v místech, kde se hromadí znečištěná voda z asijských metropolí. V návkách se tak hromadí velké množství virů a bakterií z fekálního znečištění a mohou způsobovat břišní tyfus a úplavici. Viry žloutenky typu A a E v sobě dokážou udržovat po dobu až čtyř měsíců.

Dvacetivteřinové blanšírování ve vroucí vodě, které představuje veškerou přípravu před konzumací, návky těchto nebezpečných mikroorganismů rozhodně nezbaví. Ve většině asijských zemí byla proto konzumace krvavých mušlí zakázána, stejně jako její export. Vyhlášená pochoutka si však přesto najde cestu na talíře dobrodružných gametů. Přesto, že ji připravují speciálně školení kuchaři, jistotu, že se nenakazíte jednou ze zákeřných nemocí, nikdo nezaručí.

Krvavá mušleFoto zdroj: Grzegorz Polak, Janne Hellsten, Stefan – Wikimedia