Zítra, před tím než se asi za 7 týdnů vrhnu na celý maratón, mě čeká poslední ostrá prověrka – půlmaratón. Na rozdíl od královské dvaačtyřiceti kilometrové vzdálenosti se s touto výzvou poperu už potřetí.
A tentokrát velmi bojuju s tím, jak to pojmu. Kromě toho, že vím, že hned po jeho skončení se musím vrhnout na náročnější přípravu, než na jakou jsem byl zvyklý, tak předchozí dva půlmaratóny probíhaly diametrálně odlišně.
Když jsem běžel poprvé
Před dvěma lety jsem se poprvé účastnil Jihlavského půlmaratónu. Byl to první ročník, pro mě to byl samozřejmě první půlmaratón, dokonce to byl můj vůbec první závod, kterého jsem se zúčastnil. Během roku jsem začal běhat víc a celkově tenhle koníček brát o trochu víc vážně. Mé rodné město mi nabídlo tuhle příležitost a já si ji nenechal ujít a najednou jsem měl běžecký cíl.
K tréninku jsem přistoupil zpětně velmi zodpovědně a za nějaké dva a půl měsíce naběhal snad 300 km a to jak v objemech, tedy v pomalých bězích na delší tratě, tak v intervalech (rychlý běh se střídá s pomalým), nebo i ve svižnějších krátkých bězích. Navíc jsem držel dost poctivou dietu, díky které jsem měl snad nejnižší váhu za posledních 5 let včetně dneška. A to všechno jen kvůli respektu, který jsem ze závodu měl. Hodně jsem se bál, že závod nezvládnu. A díky téhle pokoře jsem nakonec cílovou pásku protnul, a to dokonce v čase pod 1:50.
Ještě si zde dovolím jednu odbočku. Nepouštějte se do půlmaratónu jako do prvního závodu. Zkuste nejdřív něco jednoduššího. Deset si myslím na ozkoušení stačí. Těch jednadvacet je pro první závod hodně ostrý start.
Když jsem běžel podruhé
Každopádně první ročník se pořadatelům podařil, tak na něj loni samozřejmě navázali. A já u toho nechtěl chybět. A jelikož jsem to přece zvládl už jednou, tak to s prstem v nose zvládnu znovu. Ano, druhý půlmaratón jsem bral na lehkou váhu a hrubě se přecenil. Ne že bych se válel během roku na gauči, ale rozhodně jsem toho nenaběhal tolik, kolik bylo třeba a hlavně jsem neměl v přípravě žádný systém. A taky se mi to vymstilo. Již po osmém kilometru mi začaly odcházet síly a tuhnout nohy a já závod jen tak tak ubojoval s časem 2:07 a kousek.
To mi snad otevřelo oči a letos bych měl být připraven mnohem lépe. Oproti předchozím rokům běhám v podstatě celoročně, včetně zimy. S jídelníčkem a dietou to mám tak napůl. Nejsem na sebe až tak přísný, ale trochu korigovat se zkouším. Přesto férově musím říct, že pár kilo navíc oproti předloni ponesu, ale měl bych být o něco lehčí než loni.
A jak to dopadne letos?
Letos cítím příjemnou nervozitu a radši před sebe netyčím cíle. Zvláště po divoké předpovědi, která na neděli slibuje 30 stupňů a víc. A to navíc startujeme ve 12. Přesto doufám, že se mi povede líp než minulý rok. Ale především se ukáže, co ve mně je a jestli jsem letos dobře položil základy pro to, abych zvládl maratón. Tak v neděli držte palce. Dám pak samozřejmě vědět, jak to dopadlo…
Sportu zdar!
