Festival Be2can přivezl v minulých dvou týdnech nejzajímavější snímky z festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách. Největší dojem zanechal film Já, Daniel Blake.
Chodíte často do kina a máte chuť někomu vrazit za to, že celou projekci prokecá nebo má ke všemu rádoby vtipné připomínky? Minulý týden se mi stalo něco, co odjakživa nepamatuju. Ne, že by bylo kino narvané k prasknutí, což se dá u podobných ne příliš známých filmů čekat. Ale po celou dobu promítání bylo v sále ticho jako v hrobě. Dokonce po skončení nikdo ani nešpitl a všichni se v tichosti odebrali domů, prodiskutovat celý zážitek až po tom, co jej pořádně vstřebají. Druhým důvodem bylo to, že potřebovali nenápadně rychle osušit všechny slzy, než je odhalí rentgenová světla v sále. Proč Daniel Blake zanechává tak silné emoce?
S kolotočem rozvířeným pracovníky sociálních úřadů jsem se poprvé setkala v dokumentárním snímku Mallory. Kdo viděl, dá mi určitě zapravdu. Bývalá feťačka si chce dát svůj život do pořádku, ale brání ji v tom bizarní chování úředníků. Odmítají jí, navzdory tomu, že pracuje a má malého syna, přiřadit nějaký slušný byt. Dokonce se jí i ostatním vysmívají vánoční loterií o byty, která je čistě o štěstí. Film Já, Daniel Blake jde ale ještě dál. A zasáhne nás nejspíše proto, že se jedná o naprosto normálního člověka, který za nic nemůže, a přesto ho úřady srazí až na to nejhlubší dno.
Výsměch slušnému člověku
Příběh zasadil režisér Ken Loach do anglickém Newcastlu, kde padesátník Daniel Blake žije. Kvůli nedávnému infarktu nemůže chodit do práce, a aby měl aspoň nějaký příjem, musí si zažádat o podpůrnou sociální dávku. Ale místo toho, aby mu na první schůzce pomohli, setkává se jen s povýšeností, nezájmem a byrokratickými oklikami.
Divák až nevěřícně kroutí hlavou a zatlačuje hnus a udivení. Proto, aby Daniel splnil požadavky na udělení dávky, musí pracovat nebo se o nějakou práci ucházet pětatřicet hodin týdně. Nepříjemnosti s technologiemi vyřeší jednoduše – navštěvuje jednotlivé zaměstnance po svých, a prezentuje se ručně psaným životopisem.
Co ale neoblafne, je jeho zdraví. Doktorka, kterou navštěvuje, mu práci zamítla, úřední lékař však ne. A tady začíná kámen úrazu. Tak jednoduchá věc jako odvolat se u něj, metamorfuje v byrokratických brýlích do mise agenta 007. Co je horší, nikdo není schopný bezradnému důchodci pomoct, přehazují si jej jako horký brambor a místo soucitu opakují pouze své naučené fráze a postupy, které v tomhle případě nikam nevedou. „Jste-li práceschopný, máte nárok na příspěvek pro uchazeče o zaměstnání,“ drmolí si pořád svou.
Na pokraji sil
Aby Daniel neskončil na ulici a měl aspoň z čeho platit nájem a jídlo, nemůže říct téměř nic proti. Úředníci mají jeho život doslova v rukou. Přesto neztrácí optimismus a snaží se pomoct další bezradné osobě, matce Katie, která má dvě malé děti a ocitá se snad ještě v horší situaci. Nemá žádnou práci, dávky jí zatím odmítli a tak je odkázaná na potupu ve formě potravinových kupónů. Pro své potomky by udělala cokoliv, a tak několik dní hladoví, aby měly všeho dostatek. Její šlechetný čin ale neschvaluje tělo, a při výběru darovaného jídla se zhroutí natolik, že začne mezi regály jíst konzervované fazole přímo z ruky. Což je jeden z nejemotivnějších okamžiků filmu.
Nebudu vám prozrazovat celý děj, abych vás zaujala k jeho zhlédnutí. Akorát vás upozorním, že po konci vás čeká spousta přemýšlení a otázek. Proč existuje tak neproniknutelný a život ztěžující systém? Tihle lidé by měli ostatním pomáhat, ne nad jejich utrpení stavět pouze svůj výdělek z práce. Byl bych schopen podobné zacházení a bezmocnost přežít bez toho, abych se ohradil jediným slovem, které na mě akorát uvalí další sankce a udělá ze mě bezdomovce? A hlavně jsem vážně tak unavený, abych úklid nebo nějakou práci udělal až zítra, když takoví lidé pracují i na pokraji sil?
Foto: artfilmfest.sk, ars.pl
