Share on Facebook0Tweet about this on TwitterShare on Google+0Pin on Pinterest0Email this to someone

Už v minulém díle jsme se zaměřili na to, jak funguje vzdělávání dětí v Česku. Především jsme na základě reálných zkušeností našeho redaktora, který tento vývoj sledoval na vlastních dětech, zjistili, že naše školství mysl dětí ne vždy rozvíjí, ale často naopak degraduje. Několik desítek let zůstávají procesy nezměněny a kdo do nich nezapadá, buďto trpí a musí se přizpůsobit, nebo trpí a rodiče začnou konat. Vraťme se tedy dnes tam, kde to všechno začalo.

Všechno totiž začalo už 6. prosince 1774. Marie! Terezie! K tabuli! Je to smutné. Ale je to tak. Současné české školství je stále pevně ovládáno duchem, vlastně spíš už puchem Marie Terezie. Její někdejší školská reforma byla samozřejmě velmi moderní, smělá a revoluční. Vo tym žádná. Mimo jiné nahnala do škol spoustu materiálu, ze kterého těžila průmyslová revoluce.

Nové školy zajišťovaly v 19. století stabilní přísun gramotných a loajálních dělníků do továren. Tento systém se docela šikl i ve 20. století, jen dělníky postupně vystřídal úřednický stav. Nová doba. Princip ale byl – a bohužel pořád je – stále stejný: dril, masová výroba, známkování. Dnes se tomu možná říká „erudice, exploatace, evaluace“… jinak je to ale prašť jak uhoď. Nebo spíš bodni jak píchni. 

Probíhá to zhruba takto:

Malé děti ve větším počtu sedí v jedné místnosti, dívají se stejným směrem, před nimi stojí dospělý člověk, zhruba třikrát větší a vyšší než ony samy, pořád něco říká, po nějakém čase se role vymění, učitel si sedne, vybrané dítě se postaví, pokouší se vzpomenout, co ten velký říkal – a podle míry shody jeho řeči s řečí dospělého je dítěti přisouzeno číslo na stupnici od 1 do 5. Úkolem dětí je během deseti po sobě jdoucích měsíců nasbírat co nejvíce čísel s co nejnižší hodnotou. Po dvouměsíční nucené odstávce se celý proces opakuje s vyšší intenzitou.

Nesmějte se, to není vtip. To je současná realita. Stejná jako před 243 lety. Je to vlastně geniálně promyšlená pomsta, předávaná po generacích.

Fakt to jde i jinak

O prázdninách roku 2014 jsem měl psát texty pro pražskou soukromou ZŠ. Psalo se to (téměř) samo.

Pro hlavní nadpis a podnadpis webu jsem tehdy zvolil:

Texty měly velký ohlas. Přitom jsem na ten web nenapsal nic, co by podvědomě necítil každý (vnímavý) rodič. Od té doby jsem začal po nějaké soukromé škole pro Vojtu pošilhávat i já. Třetí třída změnila mé pošilhávání v usilovný výzkum možností. A loni v prosinci Vojta nakonec přestoupil jinam. Kam? To je teď šumák. Dost se nám doma vyvětralo. Syn už se zase těší do školy. Je to zase ten můj starý Vojta.

„Ale to není dobré pro život…“

Ne, nebojte se. Nevytáhnu teď batikované trenky, korálky, bubínek a nebudu pět ódy na alternativní školství. Nésu rapl. Vlastně ve mně z toho přestupu zůstává takové zvláštní rozladění: Za tu soukromou školu se samozřejmě platí. A už jen tento moment vytváří zase nové barikády a demarkační čáry. Mezi „my“ a „oni“. Nechápu, proč má být přirozený přístup k dítěti chápán ihned jako „alternativní“ – takže jste automaticky „nějací divní, asi nóbl nebo co“.

Když Vojta vykládal jednomu kamarádovi o své nové škole (bez známek, bez úkolů, s volností při učení…), tak mu kamarád na druhý den hlásil: „Ale to není dobré pro život!“ Aha… Nemusím být Sherlock, abych v těch slovech slyšel jeho rodiče doma u večeře. A tady to teprve začíná být celé hodně smutné. Tak dlouho do všech našich dědů, babiček, otců, maminek i nás samotných meldovali, v čem neustále chybujeme, že se musíme naučit tamto a že nesmíme dělat toto… až se to fakt podařilo. Podařilo se ve velkém rozleptat přirozenou důstojnost lidí a jejich víru ve vlastní schopnosti. A když si nevěříte jako rodič… jak si má asi věřit vaše dítě?

Škola je pro děti, nikoho jiného

Kdo to tady smrdí? Já vím, už se vám ten článek zdá dlouhý. Ale učit v dnešních školách podle konceptu, který byl vymyšlen před čtvrt tisíciletím… to je na můj vkus daleko otravnější long drink. Tady nejde o to, jestli je nějaká učitelka ve třetí třídě taková, nebo maková. Jestli dává víc úkolů, nebo míň. Škola přece nemá být o štěstí na učitelku. Přiznejme si už konečně, že nemocný je celý systém.

Oficiální české školství je stále k smrti vyděšeno z představy, že každý jsme jiný. Že každé dítě je jiné. A hlavně, že svět je jiný, než byl včera. Nejsou na to připraveny osnovy, nejsou na to připraveni učitelé, není na to možná připravena ani spousta rodičů. Ale jak se říká… ryba smrdí od hlavy.

Zapoj diodu, vyjmenuj oxidy

Škola stále zkouší jen znalosti – protože se dají velmi dobře kvantifikovat. Škola nezkouší sociální a komunikační schopnosti – protože to neumí. Škola už vůbec nebuduje ducha dítěte – protože je v tom sama bezradná. Hodnotit a známkovat, v tom jsme mistři světa. Bavit se o slovech jako „morálka, štěstí, odpovědnost“, v tom jsme rádi, když čutáme na úrovni župního přeboru.

No ne, ruku na srdce a rozum do hrsti: Co je v patnáctém věku člověka – po 9 letech strávených na základní škole – opravdu důležité? Rozeznat tři typy lišejníků podle tvaru stélky, umět správně zapojit polovodičovou diodu a bezchybně odříkat -ný, -natý, -itý, -ičitý, ičný, -ečný, -ový, -istý, -ičelý? Anebo je to něco jiného?

– Umět komunikovat s druhými lidmi

– Spolupracovat s nimi v jednom týmu

– Rozumět svým emocím i emocím ostatních

– Rozvíjet svůj přirozený potenciál

– Umět si dát věci do souvislostí

– Radovat se ze života, věřit si

– Nebát se používat angličtinu

– Rozpoznat lež a podvod

Tohle nezmění výměna pár listů v učebnicích. Tohle nezmění ani ty učebnice. Tuto změnu dá do pohybu jedině změna mindsetu. Čímž se pomalu dostáváme na konec začarovaného kruhu.

BFLMŠMT

Učitelé na prvním stupni učí tak, jak byli naučeni. A kdo učil tyto učitele učit? Učitelé na pedagogických fakultách. Buď jde o lidi, kterým pohodlná bublina akademického prostředí omylem srostla s realitou. A prvňáka viděli naposledy před deseti lety na fotce. A pak jsou další, kteří by snad i chtěli učit děti a víc přiblížit školní výuku realitě, ale v tom absurdně nastaveném systému to nejde. Protože fakulta, aby obstála, musí přece dělat výzkum, psát granty, vykazovat publikace, sbírat visačky z konferencí – no prostě „dělat vědu“. Ale z teorie chleba neupečeš.

Na českých ZŠ nyní působí 60 tisíc učitelů. A pokud prošli tím akademickým strojkem, kde jim docenti a profesoři přednášeli své vzorce, metodiky, moduly, tabulky a teorémy, tak je jasné, proč je dnešní základka totálně mimo mísu. K dokonání všeho je tu ten neuvěřitelný svrab, do kterého přichází mladí (a snad i nadšení) absolventi z pedagogických fakult.

Inzerát na učitele?

Kdybych měl popravdě psát náborový inzerát pro učitelku/učitele, vypadal by asi takto:

– Demotivující platové ohodnocení
– Neexistující kariérní plán
– Vzdělávací kurzy odtržené od reality
– Společenský status blízký uklizečce zaručen
– Osobní příplatek 200 Kč po dohodě s ředitelem školy
To vás to nadšení do pololetí brzy přejde. A do důchodu máte daleko. České školství se už léta vaří ve vlastní šťávě. A tohle změnit, to bude chtít dva kamiony plné blanických rytířů. Spíš tři.

Konec, nebo začátek?

Samozřejmě vím, že nic není černobílé. Ne všichni učitelé, vychovatelé, ředitelé základních škol a vysokoškolští profesoři na pedagogických fakultách jsou ze současného tereziánského modelu nadšeni. A kličkují mezi dinosauřími paragrafy, jak se dá. Vím. Moc jim fandím. Mají můj obdiv. Ale vytvářet tu „ostrůvky pozitivní deviace“ prostě nestačí.

Po pár nadšeních to nestačí…

V ČR je 4 171 základních škol. 3 940 z nich má pod palcem stát, obec či kraj. Alternativní školy jsou fajn, ale nemají šanci spasit 95 % českých dětí. Nehledě na to, že si rodiče často nemohou tyto „jiné“ školy dovolit. Jak z toho ven? Nevím, nejsem Šalamoun.

Jako laik jen vidím, že se musí změnit tři věci:

ZPŮSOB VÝUKY NOVÝCH UČITELŮ – aby se na fakultách neučili teoretické nesmysly, ale propojené etické vědění o současném světě.
ZPŮSOB HODNOCENÍ STÁVAJÍCÍCH UČITELŮ – aby se v novém motivačním prostředí ukázalo, kdo opravdu chce a kdo se jen peseveze.
ZPŮSOB VNÍMÁNÍ KONCEPTU ŠKOLY – aby se z velkochovu poloustrašených občanů stala spíše ta sebevědomá „dílna lidskosti“.
Uf, docela nálož, co? Etika, mravnost, lidskost… To by se z těch cizích slov jednomu zamotala úřednická šiška.

Suma sumárum

No, bude to bolet. Těžko říct, kde začít – když je pacient v kómatu již třetím stoletím. Pokud se ale naše (velká, krásná, hrdá, česká) země nemá definitivně proměnit na nejžádanější destinaci obřích firem, které láká ochotná, podřízená a levná pracovní síla, tak musí české školství pozvat do své praxe principy přirozené a motivující výchovy. A není třeba se proto hned utíkat k Montessori, Waldorfu či Daltonu – když nám Komenského závidí celý svět. Přestaňme už děti skládat jako jednotnou stavebnici.

Zdroj: ottocopy.cz

Share on Facebook0Tweet about this on TwitterShare on Google+0Pin on Pinterest0Email this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »