post mortem
U této fotky se prý historikové přou, která z dívek je mrtvá. Podle dochovaných záznamů se zdá, že nejspíš obě. Brrr.

V době, kdy se můžete kdykoli vyfotit třeba i na záchodě a během vteřiny fotku sdílet se všemi svými kamarády, si jen těžko představíme, že dřív byla návštěva fotografa velkou událostí, která člověka potkala třeba jen jednou za život. A když to nestihl, tak aspoň po smrti. Pojďte se s mobilním telefonem s foťákem stále po ruce podívat do časů předpotopní fotografie, kdy musel fotograf být zároveň tak trochu i balzamovač.

Rodinná fotografie? Ano, ale ne všichni členové rodiny jsou na ní naživu.

Vzpomínky na mrtvé

Než byla vynalezena fotografie, jedinou možností, jak zvěčnit svoje blízké, bylo nechat je namalovat. To však byla natolik drahá záležitost, že si ji mohli dovolit jen ti skutečně bohatí a jejich portréty můžeme na zdech šlechtických sídel obdivovat dodnes.

V polovině 19. století se to ale změnilo. Fotografie přinesla možnost vlastnit podobizny svých rodinných příslušníků i mezi střední třídu. I přesto se ale jednalo o hodně drahou záležitost – fotografů bylo málo a za svoje služby si nechali řádně zaplatit. Kvůli zatím nedokonalému procesu zachycení obrazu a značné váze a objemu fotografického náčiní také nešlo fotit všude a bylo vhodnější navštívit dobře osvícený ateliér. Nezřídka se tak k fotografovi vypravila celá početná rodina v nejlepších nedělních šatech a všichni pak strnule pózovali do objektivu „na památku“.

Nutnost dojet do ateliéru a zaplatit tučný honorář profesionálnímu fotografovi tak mnohé lidi od pořízení rodinných fotografií odrazovala – dokud nebylo pozdě a jejich blízký nezemřel. Což se v 19. století stávalo i u dětí a mladých lidí podstatně častěji, než dnes. Nezbývalo tedy nic jiného, než své drahé vyfotit po smrti a pokusit se zachovat alespoň zdání života.

Morbidní připomínka doby, kdy dožít se dospělosti rozhodně nebylo snadné.

Lžičky, stojánky a mrtví sourozenci

Na krbovou římsu rodinného sídla si asi zrovna nechcete vystavit fotografii svého zesnulého dítka v rakvi, obloženého věnci a plačícími tetami ze třetího kolene. Lepší je vzpomínat, jaké bylo za života. A na to se fotografové mrtvých rychle naučili používat nejrůznější triky.

Pokud jste chtěli mrtvého postavit, existovaly na to speciální důmyslné stojánky, které se schovaly za tělo nebo pod šaty, aby na fotce nebyly vidět. Sedící zesnulí se pak zase většinou opírali o své příbuzné a tak působili jen lehce unaveně.

A co zavřené oči? I na to měli post mortem fotografové svoje triky. Kávovými lžičkami se prý daly oči mrtvých rozevřít dokořán a vzhledem k tomu, že upjatý prázdný pohled upírali ve viktoriánské době do objektivu všichni, nikdo nic nepoznal. Pokud se nepodařilo nebo nebylo možné oči otevřít, malovaly se oči co nejrealističtěji na vnější stranu víček. Ti skuteční profesionálové používali viktoriánskou verzi photoshopu a oči na zavřená víčka mrtvých pečlivě dokreslovali až na hotové fotografie.

Domalované oči působí nepřirozeným dojmem. Otázka však zní, kdo na této fotce je vlastně živý…

A proč jsou na fotkách mrtvých osob tak často i další, živí lidé? A někdy se o mrtvého dokonce opírají nebo se k němu tulí? Inu – fotografie skutečně nebyla zrovna lacinou záležitostí a tak když se fotil zesnulý, vzalo se to sakum prásk najednou i s celou rodinou. Mrtvý se tak často v davu strašidelných viktoriánských dětí úplně ztratí.

post mortemU této fotky se prý historikové přou, která z dívek je mrtvá. Podle dochovaných záznamů se zdá, že nejspíš obě. Brrr.

Jediná fotka, na níž je tento chlapec, vznikla až po jeho smrti. Vzpomeňte si na to, až se vám příště nepovede selfíčko na instagram.

Když se to zaživa nestihne…

Dnešním lidem se zdá fenomén post mortem (tedy doslova posmrtných) fotografií nejspíš dost ujetý. Morbidní. Divný. Ale nás rodiče mohli fotit v podstatě hned od narození a každý z nás má doma celé gigabajty digitálních fotek své osoby.

Před sto padesáti lety však mohla být posmrtná fotografie tou jedinou, na které člověk byl. A zvlášť v případě, když zemřelo dítě, chtěli mít rodiče alespoň nějakou vzpomínku. Navíc v té době lidé nevnímali smrt tak, jako my dnes. Lidé neumírali za zavřenými sterilními dveřmi operačních sálů a nemocničních pokojů, ale většinou doma, obklopeni svou rodinou. Nebylo ani nezvyklé, že rodina měla osm dětí, z nichž polovina zemřela v dětském věku. A tak, jak dnes má každý spoustu známých s rozvedenými rodiči, v polovině 19. století každý znal někoho, komu v dětství zemřel sourozenec. Nám z toho dnes běhá mráz po zádech, ale taková byla doba.

Post mortem fotografie jsou její mrazivou připomínkou. A tváří tvář těm strnulým obličejům mrtvých, které nikdo nestihl zachytit za života, se hned móda každodenních selfíček zdá méně hloupá.

zdroj fotografií: petroliaheritage.com, wikipedia.com, flickr.com, fishki.net