Když bylo mému synovi 6 let, založil jsem si takovou speciální složku. Na jeho textové výtvory. Syn se mi totiž najednou… rozepsal.

A není divu. Začal chodit do školy. A v první třídě se děti učí psát. Zprvu jsem různě po bytě nacházel jen stále stejný tag: „Vojta Bohuš 1.A“.

Jako otec jsem se už dmul pýchou, když se na mém pracovním stole objevil první vzkaz:

Synáček také velmi brzo pochopil, jak si naklonit svého chlebodárce chytrou masáží profesního ega:

Potěšila i jeho morální podpora v mé utkvělé představě, že se na stará kolena naučím hrát jako Federer:

Spolu s 2.A přišel ke slovu i rozmáchlejší formát a objevení kouzla extra-boldu:

Tak určitě, že jsem super táta! Jak jinak. Tohoto potvrzení se mi zanedlouho dostalo i v anglickém jazyce – byť bez toho superlativu:

Vojta nám nezapomněl napsat přání k Vánocům, přání k Velikonocům (Táto, ať seš fit!), přání k našemu „víročí“.

Spolu s ženou nás nejvíc rozněžnilo toto:

Hezké, že? Jenomže… od září předminulého roku jsem v naší domácnosti zaznamenal prudký úbytek podobných textových vyznání. A než přišly Vánoce, tak psaníčka vymizela docela. Něco se zadrhlo.

Rychlost dvacet, roubík do úst

Předminulé září se k nám domů totiž nakvartýrovala třetí třída. Z dosud zcela neobjasněných příčin se začaly utahovat šrouby – aspoň na té naší základce. A to docela fest. Děti se mohutně věnovaly nácviku základní civilizační dovednosti: jak zvládat tlak. Vystresovaní jak pytlík v průvanu jsme přece v dnešní době všichni. Proč by děti měly v tomto kolotoči zůstat opodál? Ať se učí dospělosti.

Takže v osm ráno na ně čekala pětiminutová matematická rozcvička. Na čas. Zakleknout do bloků… Start! Kolik je 4 krát 7? Honem! 57 minus 34? Poď, poď, poď! Pozdě, blbečku… Ty seš na matiku lempl, musíš si své zoufalství víc cvičit. Ty seš na matiku nadaný, musíš počkat na ostatní. Neruš. Otevřete si všichni učebnice na straně 28. V češtině si dnes, milé děti, napíšeme rychlodiktát, ze kterého vás zaručeně rozbolí hlava. Když těch diktátů stihneme hodně, možná vám znechutíme rodný jazyk dřív, než půjdete na druhý stupeň. Říká se tomu „školní osnovy“. A hodina tělocviku? Raz dva, levá pravá. Kdo vyšplhá po tyči až nahoru, za jedna. Kdo do půlky, má za tři. Kdo jen do první třetiny, může být rád za čtverku. Ju?

No a pak jsou tu ty slavné domácí úkoly…

Naše pravidelná dávka nemocí

Vážení, domácí úkoly jsou na škole ze všeho nejlepší. Je jich najednou jak píšťal u varhan, často i na víkendy a nesmí se dělat v družině. Pro sichr jsou do družin nasazováni agenti, kteří – v dokonalé kamufláži za tety vychovatelky – kontrolují, že domácí úkoly vydrží opravdu až na doma. Takže ty blahodárné úkoly nakonec v kuchyni po večerech vyplňuje dítě s tvářemi v slzách a rodič s nervama v kýblu. Zřejmě zamýšlený nácvik dovednosti „práce v týmu“. Výsledek? Škola se nám jako nevyvětratelný smrad zabydlela v celém privátním prostoru rodiny. Snídali jsme opravy z písemky, večeřeli malou násobilku. Syn byl napnutý jak šráky, žena otrávená, já nasraný.

Zpruzená rodina = základ státu. Tak je to správné, tak to má být.

Podobnost slov „kázeň“ a „káznice“ je čistě náhodná a všechny osoby a děje v tomto článku bohužel velmi reálné. Neviditelná ruka školy nás dál vedla jako zhypnotizované roboty, kteří mučili vlastního robotka ohranou mantrou: „Už máš úkoly?“ Vůbec se synátorovi nedivím, že z toho pravidelně chytal zvýšenou teplotu. Místo toho, aby odpoledne běhal po venku, skákal, lezl na stromy a honil veverky (jak to kdysi v dávných dobách osmiletí kluci dělávali), tak měl na talíři dělitele, sčítance, menšitele, čitatele… a hlavu z toho jak ukulele. No prostě všechno špatně. Z veselého, usměvavého aktivního kluka jsem měl doma najednou roztěkaný uzlíček nervů – který v sedm ráno často raději onemocněl, než by si šel pro svou oblíbenou dávku stresu, napětí a úzkosti. Ten rok jsem se o dětské psychosomatice naučil víc než dost.

Můj první školní rok

Když já chodil na první stupeň, tak nám ve třídě na zdi visel ještě chudák Gusta. A mou jedinou barevnou vzpomínkou na školu je tato fotka:

Penál i moje košilka tu sice září do dáli… ale jinak to mám celé v černobílé. S občasnými záblesky šedé. Všichni v lajně, neustálé biflování, ubíjející úkoly, strach z kantorů… a ty neskutečné punčocháče, které nás všechny škrábaly úplně stejně. Kvalita punčocháčů šla od té doby rapidně nahoru, ale škola leze krkem i těm současným dětem v roce 2017.

Pokud máte ratolesti školou povinné, tak to asi znáte: Ten plíživý neodvratný pocit, jak vaše potomky pomalu drtí stejný školní masomlýnek, který jste sami jako malí nesnášeli. A než přijde pátá šestá třída, tak mají vaše děti slovo „škola“ znechucené na kvadrát. Což je samozřejmě úúúplně super pro jejich jakoukoli další motivaci se v životě dál vzdělávat, že? Bože…

Téměř třicet let od doby, kdy šel komár od válu, je vlastně všechno při starém. V učebnicích se upravilo pár dat, vyměnily fotky, přepsaly dějiny, zlepšil se tisk, vyladila metodika, uspořádaly se konference, proplatil se kopec grantů… Ale ten smrticí manufakturní přístup je tu stále s námi. A zatím se nemá k odchodu do důchodu.

Ale víte co? Komár za to nemůže. Ten jen – byť velmi precizně, všechna čest – dokonal dílo zkázy.

Všechno to začalo už 6. prosince 1774. O tom si ale povíme zase příště.

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »