Na naší planetě asi není mnoho míst, která by byla více nehostinná než poušť. O tom, jak je člověk přizpůsobivý tvor, svědčí tedy i skutečnost, že i v oblastech, kde je kritický nedostatek základní životní entity, dokáže žít. Jak je to vůbec možné? Vydejme se to zjistit třeba k Tuaregům, kteří obývají naši největší poušť, Saharu.

Není poušť jako poušť

Pokud si pod pojmem poušť představíte nekonečné písečné duny táhnoucí se desítky až stovky kilometrů, je to jen část pravdy. Duny představují tu nejnepřívětivější část pouště, kde člověk skutečně není schopen dlouhodobě žít, umí však přes takové oblasti cestovat. A není divu. Taková místa jsou charakterizována extrémními teplotami, extrémním suchem a nulovou vegetací. Poušť, to jsou ale i místa s různorodými typy krajiny jako jsou kamenité roviny, náhorní plošiny či skalnaté oblasti.

To jsou místa, na kterých se dá díky přítomnosti podzemní vody a pravidelně přicházejícímu období dešťů přežít. Nečekejte však vlahý deštík svlažující krajinu a její obyvatele jednou do týdne. Čas dešťů představuje jedno ze čtyř ročních období přicházející v červnu trvající zhruba do září, pokud vůbec přijde. A koloběhem vody se tady bezvýhradně řídí životní rytmus nejen lidí, ale i všech zvířecích obyvatel.

poušť s velbloudy

Bez velblouda ani ránu

Tuaregové, ale i další obyvatelé pouště, jsou nuceni žít kočovným způsobem života, jinak by si velmi rychle vyčerpali i to málo, co jim zdejší příroda nabízí. A stejně jako jiní kočovníci, snad ještě mnohem více, jsou závislí na zvířatech. Ochočili si proto velbloudy, jediná možná zvířata vhodná k tomuto účelu. Velbloud je pro zdejší kočovníky dopravním prostředkem a zdrojem mléka, masa a kůží. Bez dromedárů a drabařů by lidé sotva mohli putovat s karavanou pouští, přivážet nezbytnou sůl ze vzdálenosti několika stovek kilometrů nebo cestovat z jedné oázy do druhé.

Kromě velbloudů chovají také ovce a kozy, naprosto nezbytný je tedy dostatek pastvin. Jakmile se již tak chudý porost vyčerpá, je čas se stěhovat. A Tuaregové přesně vědí kam. Kolují stále v jedné oblasti, kterou znají do posledního zrnka písku a vědí, kde se dá v které části roku najít voda či tráva pro zvířata. Pokud se stane, že období dešťů nepřijde, stáda vymírají a jejich majitelům nastávají krušné časy boje o život. Zachránit je může jen úprk do pohostinnějších oblastí, jako tomu bylo například v roce 1984, kdy nomádi utekli na jih k řece Niger.

Oproti ovcím a kozám je však velbloud, ať už drabař – jednohrbý, nebo dromedár – dvouhrbý, v nesporné výhodě. Je k životu v poušti náležitě vybaven. Má velmi specifické červené krvinky kulovitého tvaru, které nabobtnávají v závislosti na koncentraci minerálů v krvi a zadrženou vodu v sobě dokáží dlouho udržet. Velbloudi se těší velké vážnosti, jsou to právě oni, kdo po dlouhém přesunu dostává nejdříve najíst a napít.

Život v oáze

Tuaregové žijí převážně v Alžírsku, Libyi, Mali, Nigeru a Nigeri a je jich odhadem asi 1,2 milionu. Mluví berberským dialektem, hausky a songhajsky, ale jejich hlavním jazykem je arabština. Žijí kočovným způsobem života a dokáží z místní nepříliš štědré krajiny vytěžit maximum. Nic však není zadarmo a zde jsou ty nejzákladnější životní podmínky vykoupeny tvrdým režimem a nutností nekompromisní kázně. A to i v nejpříznivějších místech v poušti, oázách.

Ty poskytují vítané útočiště lidem i zvířatům a umožňují dokonce i pěstování plodin. Oázy vznikají v místech, kde je podzemní voda blízko povrchu země a k jejímu čerpání se používá mnoho různých způsobů. Většinou je oáza rozdělená na tři části. První je tvořená ovocnými stromy a vysokými datlovými palmami, jejichž míza je považována za výživný nápoj, který dokáže velmi efektivně uhasit žízeň.

Druhou část tvoří ovocné, okrasné a aromatické keře, v jejichž stínu se pěstuje obilí a zelenina, a třetí část je místem, kde si nomádi staví svá skromná obydlí, a to nejčastěji z palmových listů a bláta. Často se jedná o několikapatrové domy, tzv. ksáry, které najdeme ve vesnicích. Další typ obydlí je přístřešek ze zvířecích kůží natažených na klaccích. Palmové listy se také splétají dohromady, až vytvoří jakousi zábranu chránící alespoň trochu před všudypřítomným pískem.

Celé rodinné jmění na dva velbloudy

Tyto skromné příbytky nemají vesměs žádné vybavení. Jen to nejnutnější, respektive to, co se dá při častých přesunech snadno vzít a převést s sebou. Existuje pravidlo, podle kterého by se celá domácnost měla dát převézt na hřebech dvou velbloudů. Spí se na rohožích z kůží a voda se tradičně uchovává v kožených vacích, v horším případě ve vacích vyrobených z mrtvých vykuchaných koz s uříznutou hlavou, svázaných u řitního otvoru a na krku.

Každá datlová palma má svého majitele, který ji bezezbytku využívá. Z nadojeného mléka se stlouká máslo, které má ve vysokých teplotách lepší trvanlivost. Základem stravy je nekvašený chléb z hrubé mouky, který se peče pod ohništěm v rozpáleném písku. Vaří se na ohništi mimo přístřešek. Z důvodu pochopitelného nedostatku dřeva se velmi často topí sušeným zvířecím trusem. Hygiena? Na místě, kde má každá kapka vody cenu lidského života? Zapomeňte. Lékařská péče? Třeba i sto kilometrů daleko. Jako dezinfekce slouží velbloudí moč.

tuarsag s turbanem

Společnost a náboženství

Běžný život je postaven na velmi obyčejných principech, jako je rodinná solidarita, vzájemná pomoc a krevní msta. Nic složitějšího by v těchto podmínkách nejspíš stejně nefungovalo. Tuaregové sice přejali místní náboženství, tedy islám, ale ponechali si také mnohé ze svých původních tradic a zvyků. Poněkud zvláštně proto působí v muslimském prostředí váženost, kterou přisuzují ženám. Ženy mají mnohá privilegia, mají vlastní majetek a jsou nositelkami tradice a kultury.

Obličej si zakrývají zejména muži, avšak z ryze praktických důvodů – jako ochranu před jemným pouštím pískem, který v případě větru, či dokonce pouštní bouře, proniká úplně všude, včetně nosu, úst, očí i uší. Navíc je společensky nevhodné, aby ukazovali svou tvář jinému Tuaregovi s vyšším sociálním postavením. Nejen závoj, turban, ale i celý tradiční dlouhý oděv má nejčastěji modrou barvu, údajně je v ní nejméně horko.

Ženy se naproti tomu halí do barvy černé a rády a hodně se zdobí šperky či jinými ozdobami. Ačkoliv je společnost matriarchální, příroda si jede podle svých zákonitostí a ženám nic neulehčuje. Například porod probíhá vždy venku u ohniště. V zimě v teplotách okolo bodu mrazu, v létě zase při teplotách atakujících hodnoty přes 50 °C. Daleko od lékařské pomoci jsou velmi častá úmrtí novorozenců i matek. Děti do školy nechodí, vyučují je matky doma a to věcem, které jsou pro jejich kulturu důležité, tedy básním, písním a písmu tifinar.