Já a jóga? No to si děláš srandu! Vždyť ani nejsem schopný se pořádně ohnout nebo si sednout do tureckého sedu. A teď bych měl ze sebe dělat blba před hromadou lidí, kteří dělají jógu roky a roky?

To byla moje první reakce, když mi Ivča navrhla, jestli bych taky nechtěl jógu vyzkoušet, když už pojedeme do Mysore, „hlavního města“ aštanga vinjasa jógy. Sice mi pár měsíců tenhle nápad ležel v hlavě, moc jsem si ho ale představit nedokázal.

V rámci své komfortní zóny jsem se tak spíš přikláněl k variantě, že během období, kdy bude mít Ivča jogový kurz, se odjedu potápět do Indonésie. Stejně jsem však chtěl mít obě možnosti otevřené a tak, když jsme zařizovali indická víza, jsem si pro jistotu zažádal o víza šestiměsíční. Jistota je jistota.

Blbce jsem ze sebe nakonec nedělal

Po třech týdnech v Indii na mě dolehla místní atmosféra a čím dál a tím víc jsem přemýšlel, že potápění nechám na příští rok. Začal jsem hledat kurzy pro začátečníky a Ivča mě začala učit úplné základy, abych měl alespoň trošku představu, co mě čeká. Před odjezdem z Gokarny jsem se rozhodl, že to tedy vyzkouším, ale zadní vrátka jsem si nechal otevřená. Zaplatím si pouze jeden týden a pokud to nebude ono, v pátek skončím.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl do to jít, bylo to, že v poslední době dělám hlavně věci, které znám a dělám je už delší dobu. Cítím se v nich jistě. I poznávání nových zemí, kultur a lidí v sobě nese stejný vzorec a nenutí mě překonávat sám sebe. Oproti tomu jóga pro mě byla a je jedna obrovská výzva. Úplně nová zkušenost. Mé jindy překypující sebevědomí se před první lekcí schovalo někde hluboko uvnitř.

Jak jsem překonal svůj strach z neznámého

S mým učitelem se domlouvám, že první týden budu chodit do staré školy, ve které v současné době probíhají kurzy hlavně pro indické studenty, kterým byla jóga naordinována jejich lékaři. Já mám 3 lekce denně. První ranní lekce začíná dýchacími cvičeními, pokračuje základním protažením a zahřátím ve stylu klasického joggingu.

Po prvních 15 minutách sotva popadám dech. Je pro mě hodně nezvyklé dýchat pouze nosem a chvílemi mám pocit, že mé nosní dírky jsou příliš malé na to, abych se mohl pořádně nadechnout. Pokračujeme již jednotlivými ásanami (pozicemi) a já se marně snažím dosáhnout na palce u nohou, či se dotknout země ve stoje s nataženýma nohama. Naštěstí je můj učitel trpělivý a má na mě spoustu času. Většina indických studentů již totiž zná jednotlivé sekvence a můžou tak cvičit sami. Celou lekci zakončujeme klasicky pozicí mrtvoly (šavásana) a já se plně oddávám relaxaci a uspokojení ze zdárného zakončení první lekce.

Palce u nohou už nejsou tak daleko

Jedna lekce střídá druhou a já ani nemám čas přemýšlet nad něčím jiným. První dny jsem hodně unavený, takže lekce střídá spánek a jídlo. Ke konci prvního týdne se začínám cítit lehčí a vidím i pokroky během cvičení. Ty palce na nohou už nejsou tak daleko! Začínám pociťovat nejen únavu ale i vnitřní klid po cvičení, o kterém mi Ivča tolik vyprávěla. A nejen to. Začínám si uvědomovat, že mě jóga baví. Prodlužuji kurz o další 3 týdny.

Tyto 3 týdny jsem strávil už v novém areálu školy, kde je moje společnost indických studentů vystřídána praktikanty z celého světa. Domluvám se opět na 3 lekcích denně. Ráno cvičím pozdravy slunce, stojné pozice a začátek první série Mysore stylem, odpoledne patří zvyšování flexibility a večer dechovému cvičení, pránajámě. Největší problém mi dělá vstávání na ranní lekci.

Začínáme v 5 ráno, ale po pár dnech si i na to zvyknu. Pomalu si začínám pamatovat sekvenci ashtanga vinjásy jógy a ani se nenadám a už se držím za palce u nohou a při pozdravech slunci se dokážu dotknout země. Hurá, hurá, hurá! Cíl, který jsem si dal, jsem splnil. Ale najednou chci víc. Chci dosáhnout dál, chci cvičit celou sérii, chci lépe dýchat, … Ale to chce trpělivost a čas. Čas máme, tak tu tedy zůstáváme ještě o nějaký ten týden déle. Namasté.

Více si od 2nomads Ivči a Marka můžete přečíst přímo na jejich blogu.