Do města Hospet přijíždíme kolem 7. hodiny ranní vlakem z Bengaluru. Sotva přivykneme ostrému rannímu sluníčku, už se domlouváme s rikšákem na svezení do Hampi. Normálně bychom jeli autobusem, potřebujeme ale vybrat z ATM a něco nám říká, že první bankomat fungovat nebude. Taky že ne a v celém Hospetu jich objedeme asi pět. Naštěstí alespoň ten poslední funguje (rikšák už začíná být omrzelý) a tak můžeme vyrazit vstříc městu Hampi a starodávným ruinám města Vidzajanagar.


Toto vítězné město, což je jeho doslovný název, bylo osídleno již od 3. století př. n. l., největšího rozmachu se však dočkalo okolo roku 1500, kdy byly vystavěny největší chrámy, a kdy ve městě žilo okolo půl milionu obyvatel. Což je například více než v tehdejší Paříži. Jednalo se dokonce o jedno z nejlidnatějších míst světa. Díky jeho velikosti nám dnes zůstaly ruiny chrámů roztroušeny v prostranství několika desítek kilometrů.

Posvátný slon a triky na turisty

Rikšák nás doveze až k hlavnímu bazaru. Dále už musíme loďkou přes řeku Tungabhadra, kde máme domluvené ubytování. Máme štěstí, loď na nás čeká, a v řece se zrovna koupě chrámový slon Lakshmi. Děláme pár rychlých fotek a pak už se s ostatními mačkáme v malinké bárce. Řeka není široká, je v ní ale silný proud, a tak je jakékoliv brodění či plavání zakázáno. Místní se tu pouze koupou a perou prádlo. Za pár minut jsme již na druhém břehu. Rikšák chce za svezení do našeho guesthousu nehorázné peníze, a tak si půjčujeme motorku a jedeme sami.

Marek má jeden baťoh mezi nohama a řídí, já ten svůj na zádech. Každý výmol cítim opravdu vydatně, cesta tu není úplně nejasfaltovější. Míjíme první guesthousy plné izraelců, kteří si sem nejspíše odskočili z Manali nebo Goa. Po vojenské službě (dva roky pro muže a jeden rok pro ženy), je pro mnohé z nich Indie lákavou destinací na oddech. Mnohdy sem přijíždí i na celý rok a na nepříjemné vojenské zážitky se snaží zapomenout v oparu hašišového dýmu.

Jen jako cestovatelé se stanete s místními přáteli

Rambo guest house nacházíme až za vesnicí Sanapur. Ubytování je to velice jednoduché, domek mi přijde jak uplácaný z hlíny a večer se stává azylem nejen pro nás, ale i pro pár zdejších myšek (pořád si představuju, že to jsou jen místní veverky, dokud jednu myš neuvidím). Zato s nadstandardně milým šéfem a personálem. Brzy pochopí, že jedeme trošku low budget, a tak nám nenutí jídlo v místní restauraci ani předražené turistické zájezdy a začnou nás brát opravdu jako přátelé.

Jelikož máme půjčenou motorku, vydáváme se hned porozhlédnout po okolí. Krajina je tu opravdu unikátní. Kam až oko dohlédne jsou mezi rýžovými políčky a banánovými plantážemi na sebe navršeny obrovské haldy kamenů. Něco podobného jsem opravdu nikdy neviděla. Hampi je pro to oblíbené také u lezců a fanoušků boulderingu. Po pár kilometrech přijíždíme k úpatí kopce, na kterém září bílá barva chrámu Hanuman, opičího krále. Opic je tu opravdu požehnaně, ale to ostatně v celém Hampi. Místní je tu moc v lásce nemají a často po nich hází kamení, aby je od svých příbytků odehnali. Po hodně (myslím 570ti) schodech vystoupáme konečně k chrámu. Obcházíme celou stavbu, která není velká, a stáváme se objektem asi 7 indických slečen a jednoho chlapce. Chtějí se s námi fotit a to hned několikrát. V Komplexu chrámu jim už neutečeme, a tak se vydáváme zpět po schodech dolů.

Chrám sem, chrám tam

Další den se vydáváme zpět přes řeku do města Hampi. Jako první procházíme chrám Virupakša, který je jedním z nejstarších, a který je zasvěcen bohu Virupakša, reinkarnaci Šivy. Vevnitř se potkáváme spoustu místních, kteří zapalují svíčku, pronáší mantry a modlitby nebo jen meditují. Také narazíme na našeho starého známého slona Laksmi, který už má dnes nejspíš po koupeli a dopřává si snídani (nebo oběd?). Chrám je nádherný a moc se mi líbí, že přestože je takhle starý, je v něm dovoleno pohybovat se bez jakéhokoliv omezení a vlastně je stále funkční. Směsice vůní vonných tyčinek a zvadlého kvítí ještě dotváří perfektní duchovní zážitek, který tu musí cítit i ten největší materialista.

V plánu máme obejít vedlejší chrámy (je jich tu totiž velká hromada), ale samozřejmě se staneme terčem místního rikšáka, který nás chce svézt po hlavních chrámech a prostě si umanul, že nás ukecá. V celém Hampi totiž turisté nemohou jezdit na vypůjčených motorkách, pouze dál za řekou. Jedná se určitě o výborné lobby rikšáků, kteří pak na dopravě mezi jednotlivými chrámy (v řádu i patnácti kilemetrů) získávají monopol. Turisty, pokud by se tímto zákazem neřídili, by čekala nejenom pokuta, ale možná i atak místních rikšáků. Ti tu jsou totiž pánové a za projížďky si můžou říkat nehorázné sumy (800 rupií a více).

Rikší monopol

My projížďku nechceme, takže jsme na koni a rikšákovi teče do bot. Usmlouváme tak směšných 300 a nastupujeme. Zastavujeme tak v chrámu s velkým Ganeshou, v chrámu boha Krišny a dalších asi 3 chrámech. Komplex chrámu Lotus temple, bývalých sloních stájí (Elephant stables) a vyhlídkové věže (Watch tower) je zpoplatněn (vstupenka platí ještě na Vittala temple) a stojí 500 rupií (pro místní 30 rupií). Zpoplatněný vstup ale stojí za to. K poslednímu Vittala temple už skoro sprintujeme. Chceme stihnout poslední loď, která přes řeku jede o půl šesté. Pak už bychom nejspíše museli jedině přeplavat.


Jelikož ceny jsou v turistických restauracích hrozně vysoké (samozřejmě v porovnání se zbytkem Indie), chodíme se většinou najíst do místních vývařoven. Jednu takovou si oblíbíme ve vesnici Sanapur, kde vaří táta se synem. Většinou nám uvaří to, na co máme zrovna chuť. Když náhodou nějakou surovinu nemají, odskočí si pro ni do vedlejšího obchůdku. Jak praktické. Kromě klasického thálí zkoušíme taky aloo gobi a malai koftu. Vše výborné. Na čaj si pak ještě skočíme naproti přes ulici. Pan čajař tu, jak si po několika dnech všimneme, pracuje každé odpoledne. Jako krámek a prostranství před ním se stává oblíbené mezi ostatními muži z vesnice. Společně tu během doušků masaly diskutují a řeší bůh ví co. Jde ale vidět, jak jsou spokojení. Je mi tu dobře. S nimi. I když jsme každý z jiného kraje, jiného náboženství a máme jiné starosti. Jsme všichni lidmi. Nikdo míň a nikdo víc.

Více si od 2nomads Ivči a Marka můžete přečíst přímo na jejich blogu.

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »