Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Mám dojem, že nikdo z nás, kdo má doma dětičky školkou či již školou povinné, se neubránil alespoň jednou vytasit historky z mládí (z doby nedávné:) a okomentovat to slovy: „Jo, tohle jsme jako děti měly taky, … když jsem já byl/byla malá, hráli jsme si taky s tímhle, jen to jinak vypadalo, chutnalo, či bylo jinak baleno“. Nebo něco na ten způsob. Zkrátka retro.

Za mého dětství mi podobné věty připadaly, že rodiče žili za krále Klacka, a vůbec mě nebavily. Jen chléb pomazaný plnotučnou hořčicí, označovaný mojí matkou za tehdejší delikatesu na zimním kluzišti v cenové relaci halířů, mě zaujal. Uběhlo pár let a už i já jsem se před nedávnem přistihla, jak své děti s nostalgií v hlase informuji o vymoženostech adekvátních době socialismu. A s hrdostí tasím trumfy z rukávu pod hesly igráček, místo legáček, merkur, kovap, seva, jawa… Syn ohromen žadonil o přídavek, dceru, milovnici plyšových hrdinů, jsem uchvátila historkou o mončičákovi, za kterého bych kdysi položila i život.

Céčka, Fatra a Tatra

Maminka je hrdinka, žádná padavka, zná i nafukovací Fatru, tahala za sebou plastovou Tatru. Nevystřílím všechny trumfy najednou, na pozdější dobu puberty si nechám ještě prestigky a plísňové džíny. Módní rubrika let minulých zatím u nás není vzhledem k věku dětí v kurzu. Nejspíš přijde časem a já opět budu hrdinkou vyprávění, nebo už jen trapnou matkou, s Taftem nalakovanou patkou. Netroufám si soudit, kterým směrem se vydá paní móda. Abych svému vyprávění dala patřičný punc autentičnosti, vzala jsem své dvě ratolesti k jejich velké radosti do Národního Muzea na výstavu tematickou – Retro. „Je to zkratka pro pejska?“ ptá se cestou má dcerka. „Ten zlatý velký pes?“


Pes tam byl, ale plyšový, nebo spíše medvídek z roku 1960. Trošku pomačkanou fasádu pravda měl, ale na kráse mu to neubralo. I na mončičáka došlo. Po letech strádání jsem si opět jednoho, mírně vypelichaného, pochovala. To byla radost. Synek zatlačil slzičku při pohledu na úchvatnou mega stavebnici Merkur z roku 1920, pochytal pár vajíček na snad tehdy prvním playstationu vůbec, vysmál se, že hra se stále opakuje a nic nového se z té podivné krabičky nevymáčkne. Dcera pomuchlala plastové miminko se strnulým výrazem v tváři se slovy, „asi se mu to nelíbí, když tak kouká.“ To Igra je jiná liga! Igráček umí kdeco. Nejvíc frčí policajt i popelář, není made in China, má nově klouby v zápěstí, žádná figura líná.

Michal David chytne i nejmladší generace

Fotka před sidekárou zvanou „Prase“ letěla přes sms k tátovi, ten bude zírat! Další štace na tříkolce a vedle soupeřícího Favoritu proběhla se sportovním nadšením a slovy, „na tomhle teda jezdí táta na chalupě po vesnici, už to chápu!“. Z retro repráčků se linul hit „Holky z naší školky“ a do odchodu z muzea se nás nepustil. Dcerku bohužel ani doma. Musela jsem vyhledat na Ipadu chytlavý song a vyvrátit hypotézu, že teď už musejí být oba asi mrtví, když je to tak starý. Kovap a jeho kovová autíčka ve všech podobách mi před odchodem zavařily nejvíce. Syn se zamiloval. Byla to láska na první pohled. Vlastně druhý. Nějaké kousky už dovalil loni Ježíšek. „Ale když tenhle obytný přívěs ještě nemáááám,“ lkal. Nelhal.


Jako na potvoru, u východu se některé kusy vystavovaných hraček nabízejí k prodeji v lokálním shopu. Cena tak akorát, ani málo, ani moc. Ale po Vánocích se nechce snad více z edukativních, než jiných důvodů, kupovat další hračky nikomu z nás. Vidím padající koutky úst dolů, bublina ve tvářích se nafukuje a moje nervová soustava začíná pracovat na plné obrátky. Udržím kárání na uzdě a přicházím s nápadem, že si na něj může doma postupně vydělat a následně si udělat radost. Návrh prošel, motivace veliká. Uvidíme na konci měsíce výsledky socialistické práce v domácím kolchozu.

Bedna místo plazmy

O místnost vedle pak hrajeme na kancelář Blaník s psacím strojem a klasickým šedivým telefonním aparátem. Po očku sledujeme vílu Amálku na jakési ohromné krabici zvané televize. „Tohle, že je televize, tahle velká bedna?“ Ano, to je „bedna“ Oravan, hit jedné doby, co nás pár let vyváděl z občasné nudy. Na řadě je šicí stroj a Burda, návod z papíru, jak si spíchnout pěkný kousek na míru. To se nechytáme, kupujeme konfekci.


O krok dál propadáme nadšení, čokoládové kolekci. Hvězdné Orion tradici, co rozplývá se na jazyku pomalu, balená typicky v modrém obalu. Mlsání je dovoleno za vitrínou očima, hašlerky, lentilky i Granko a děti s mírným údivem: „Tos jedla taky, mamko?“. Kofola na reklamě, to je pecka. Né však větší, než svítící Céčka. Horské slunce v krabici, slušivé brýle, na palici nafukovací čepice, do ruky zběsile vypadající fén, úprkem ven z téhle retro kosmetické stanice. Diskokoule u stropu, blikající světla, hlas Michala Davida, „východ sis mami spletla!“.
Konec dobrý, všechno dobré. Náš den stál za to. To už nemusím opakovat. Za doby mého dětství, zlato…

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »