Vnímání vlastní sexuality se prý utváří od raného dětství, zejména na základě rodinného prostředí, ve kterém vyrůstáme. Nevím, jak u vás, ale za časů mého mládí obecně platilo, že holky vyfasovaly dříve či později chytrou knihu „Děvčátko na slovíčko“ a tím celá sexuální osvěta zhasla. U kluků netuším.

Kdo nedostal doma knihu či školení od „prozíravého a pokrokového“ rodiče, opatřil si ji nejspíš někde sám. Nebo do světa sexu skočil po hlavě a vyškolil ho sám život. Ne vždy podle vzoru romantických hrdinů ze seriálů či literatury z žánru růžové knihovny. Kdy vlastně nastává vhodný čas dávat věcem správné názvy a poskytnout tak dětem „know how“ na dané téma?

Nenechávejte všechno na škole a spolužácích

Máme mluvit rovnou o sexu, milování, penisu, vagině, početí, porodu? Uf, sama jsem trochu na rozpacích. Je k uvážení každého z nás, do jaké míry být při odpovědích na všetečné otázky našich malých i větších milých otevření. Nejvhodnější prý je držet se pravdy. Děti, které nedostávají odpovědi od nás rodičů, nepojímají příliš důvěry. Informace většinou velmi pochybného rázu pak shánějí, kde se dá, říkají zkušení. Navíc jde i o jejich integritu v kolektivu. Nejspíš není dobré, když ostatní spolužáci mají v otázkách lidské sexuality daleko více jasno než náš potomek. Intimitu rodiny hodiny biologie ani další školní vzdělávání suplovat nemůžou.Ve školním věku se přirozeně dítko dostává do vztahů s pohlavím opačným. A ty postupem času získávají kvalitativně různou podobu.

Jak tedy my rodiče máme téma sexuální výuky, od které se odvíjí mimo jiné i budoucí kvalita vztahů našich dětí, dobře a zodpovědně zvládnout? Jak nastavit zdravou míru informovanosti ve světě uvolněné morálky, nástrah v podobě snadno dostupných porno časopisů, nebezpečí internetu a všudypřítomných chytrých mobilů? Nejspíš někteří máte vlastní zkušenost s dětskou oblíbenou hrou „na doktory“, jako jsme to dělávali kdysi nejspíš všichni. To už prostě nestačí zkoumání vlastních tělesných proporcí. Chtějí vědět, jak fungují a vypadají těla jejich kamarádů/kamarádek a většinou nemají nejmenší zábrany se před sebou svléknout nebo dotýkat. A tahle zvědavost pak vydrží s různými obměnami až do puberty, kdy se hlásí doprovodné emoce a hormonální bouře.

Je lepší dát jim informace nebo je v tom nechat plavat?

A co my rodiče s tím, jak reagovat na tuhle někdy prekérní situaci? Pravidlo říká nekřičet, nekritizovat, nezakazovat se vyplatí. Jedná se nejspíš o položení základů jejich celoživotního vztahu k sexu a k sobě samým. Předejme jim zdravé poselství, že cokoli se týká těla, intimity, sexuality, příjemného dotýkání se sebe i druhých, je v této fázi přirozené. A zároveň velmi osobní. Navíc tím nejspíš získáme plus body v důvěře a můžeme mít (snad) pod kontrolou, jaké informace se k nim dostávají.

Ty posbírané na pískovišti nebo ve škole můžou být často dost zkreslené, a pokud ratolesti nedáme dostatečný základ doma, vznikne mu zákonitě v hlavě zmatek, možná i strach. I tady nejspíš platí zásada, že u výchovy nejlépe funguje vzorec odkoukaný z domova, od nás rodičů. Dítě prostě odpozoruje, jak si sebe vážíme, jak se k sobě vzájemně chováme, jak jsme k sobě něžní, jak se hádáme a usmiřujeme.

Nezapomeňte, jsme jim vzorem

Prostě nejefektivnější sexuální výchovu poskytujeme tím, že pečujeme o svůj vlastní vztah. Nejdůležitější je údajně předškolní věk, kdy dítě oba rodiče potřebuje coby své identifikační vzory. Asi není od věci doplnit vhodnou literaturou. Osvědčilo se mi v knihovně zatím nahlédnutí do trilogie z nakladatelství DharmaGaia s názvem „Už to vím“. A prý je dobré začít už od malička učením dětí používat správná slůvka jako pochva a penis ve stejné době jako se učí pojmenovat ostatní části svého těla – oko, ucho, koleno, radí odborníci z oboru pediatrie a dětské psychologie.

To je důležitým předpokladem toho, že budou ke svým pohlavním orgánům přistupovat přirozeně, bez clony pokrytectví či tabuizování a vzájemnou úctou ke svým vlastním tělům. No a pak se už jen můžeme modlit, aby zažívaly vztahy plnohodnotné, vědomi si vlastní ceny, se zdravým sebevědomím, láskou k sobě i svým protějškům. Aby dovedly přijmout i svou nedokonalost a třeba z ní udělaly přednost.

Tak hned po svátcích vyrážím do městské knihovny pro vhodnou literaturu, dříve, než mého synka vyškolí nějaký  třídní „chytrolín“.

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »