Ačkoli je Tibet často skloňovaným pojmem zejména v politických souvislostech, nemělo by se zapomínat na jeho kulturní a duchovní bohatství, které jako by k nám promlouvalo z časů dávno zapomenutých. Je to jedno z velmi mála míst, na kterém se díky jeho geografické a později i politické izolaci uchovalo mnoho původních tradic, zvyků i náboženské filozofie v té nejčistší podobě a Tibet tak zůstává jakousi živoucí vzpomínkou na starodávné civilizace.

Nejen střecha světa

Tibet je svou průměrnou výškou 4 500 metrů nad mořem nazýván „střechou světa“ a Tibetská náhorní plošina, na jejíž území se Tibet rozléhá, je nejvýše položenu oblastí světa. Ne náhodou na jeho hranicích s Nepálem najdeme nejvyšší horu světa Chomolungmu, tedy Mt. Everest.
Tuto nehostinnou oblast osídlili podle legendy kdysi dávno první obyvatelé, kteří byli napůl opice a napůl ďáblové a jejich postupné inkarnace trvaly tisíce let, než se z nich stali lidé. Každopádně pár set let před začátkem našeho letopočtu zde již trvale žilo obyvatelstvo, které dalo základ tomuto svébytnému etniku. V sedmém století zde vzniklo Tibetské království, které se velmi záhy, tedy v polovině století devátého, rozpadlo a Tibet po staletí fungoval v roztříštěné podobě. Různá území byla pod střídavou mongolskou a čínskou nadvládou, jinde fungovala samostatná knížectví, některá opět pod čínskou správou. V 18. století byly stanoveny přesné hranice Tibetu a 1913 stát vyhlásil samostatnost. Tu ale čínská vláda neuznala a začalo vleklé období sporů a bohužel i krvavých nepokojů, které přetrvává v podstatě dodnes.

Vysokohorské kláštery, šamani a nadčasová filozofie

Tibeťané si po staletí uchovávají i přes vliv Číňanů a dalších etnik mnoho ze svých původních tradic a zvyklostí. Jedním ze stavebních kamenů této jejich duchovní svébytnosti je původní náboženská filozofie, z jejíž moudrosti a aktuálnosti až mrazí. Jedná se o tzv. bön, který sice postupně ustupoval buddhismu, ale přesto stále na některých místech přetrvává, dokonce i s několika kláštery. Základem náboženské tradice bönu byly šamanismus a animismus, jejichž myšlenky o vzájemném vztahu člověka a přírody jsou aktuální i dnes. Nejedná se o žádné dávno překonané primitivní myšlenkové směry, ale o velmi moudré, i když v dnešní době pro mnohé velmi nepopulární tvrzení, že člověk je součástí přírody a podléhá jejím zákonům stejně jako jiné živé organismy, a proto by se neměl pasovat do role „pána tvorstva“, ale žít s nimi v symbióze a zajímat se o osud planety, na které žijeme. Kněží bön pak fungovali jako šamani, kteří se pokoušeli lidem přírodu přiblížit a lépe pochopit její zákonitosti.

Kněží bön jsou však také léčitelé, kteří odpradávna zastávali dnes stále více, hlavně v západní medicíně opomíjený fakt, že není třeba léčit nemoc, ale její příčinu, a ke každému nemocnému přistupovat individuálně. Nemoc je podle nich jakousi ztrátou duše, která se navrátí jen tehdy, pokud bude v nemocném obnovena rovnováha mezi fyzickým a psychickým stavem. Toto opět zajišťují šamani, kteří mají i v dnešním Tibetu stále svoji vážnost.
Ale tibetská kulturní tradice, to není jen náboženská filozofie, ale také například opera, která má velmi silné kořeny a dlouhou historii a uchovává si stále původní rysy a styl.

Hledání oceánu moudrosti

Asi nejpůsobivější tradicí je však proces hledání dalšího duchovního a světského vůdce, dalajlámy. Jeho označení znamená v překladu „oceán moudrosti“ a je považován za inkarnaci Avalókitéšvary, pána milosrdenství. Ten se rodí znovu a znovu, aby byl nápomocný všem lidem, kteří hledají cestu sami k sobě. Je tedy jasné, že najít tu správnou osobu, do které je nový dalajláma inkarnován, je velmi složitým procesem. Prvním vodítkem je místo, kde zemřel předchozí dalajláma. Mniši pak hledají dítě, které se narodí zhruba rok poté a mohlo by být novým vtělením dalajlámy. V jeho třech až čtyřech letech ho podrobí speciálním zkouškám, kdy mu předkládají věci spojené s jeho předchůdcem a ono je musí poznat.

Pokud proběhne tato identifikace ke spokojenosti kněží a mnichů, je dítě odvedeno od rodiny do kláštera, kde se mu dostane náležitého vzdělání a kde má prostor a vše potřebné k přípravě k výkonu svého poslání. Tato příprava není nikterak jednoduchá, probíhá jak v náboženské, tak i v duchovní a intelektuální rovině. Základem je studium dějin, matematiky, řečnictví, řízení administrativy a meditací. Dále se musí naučit psát čtyřmi druhy tibetského písma. Samozřejmostí je studium Kandžuru, jakési buddhistické bible složené ze 108 svazků, která obsahuje sbírku textu tibetského buddhistického kánonu. Pak následuje zvládnutí Tandžuru, souboru komentářů ke Kandžuru, který má neuvěřitelných 225 svazků. Na závěr se nový dalajláma seznámí s nejvyššími duchovními vědomostmi a celé toto vzdělávání končí zkouškou, při níž jsou přítomni ti nejvzdělanější lamové. Pak je slavnostně intronizován, přebírá funkci a končí dočasná vláda regenta.

Ze starých časů přetrvávají do dnešní doby také svátky a rituály. Stejně jako všechno v Tibetu, i ony jsou velmi silně prostoupeny náboženstvím. Nejvýznamnějším svátkem je Losar, tedy tibetský nový rok, ale během roku probíhá mnoho jiných oslav a svátků, při nichž se ozývají mnišské chorály v tibetštině nebo sanskrtu, hraje se na tradiční hudební nástroje jako tibetské mísy, malé činely zvané tingša, tibetské bubínky a trouby. Tradičním nápojem popíjeným při každé příležitosti je slaný čaj s máslem.