Od doby, co mám své vlastní děti, si kladu jednou ročně otázku, zda je vhodné partičku zvanou čert, Mikuláš a anděl zvát k nám domů, či je nechat v bezpečné vzdálenosti čekat na rohožce, nebo jim přibouchnout dveře těsně před nosem a dělat s dětmi, že nejsme doma.

Trochu mě baví ta tradice a mystika večera, na druhou stranu mě zároveň znepokojuje stres dětí, který si s přibývajícím věkem více uvědomují a prožívají ho v tento čas intenzivněji a sami předem prohlašují, že k nám domů rozhodně nikoho v den blížícího se svátku zvát nebudeme. Dokonce i balíčků za oknem jsou ochotni se dobrovolně vzdát ve jménu obav z rohatého. Tak jsem rekapitulovala své dětství a dojmy.

Tradice je dnes skvělou nostalgií

Nutno podotknout, že si stále celkem živě vybavuji moment, kdy jsem s úprkem letěla do pokojíčku a napasovala se pod nejnižší postel a pak už jen se zatajeným dechem sledovala boty s ponožkama, komu že patří, kdo se to ke mně blíží… Laskominy mi byly šumák, všechny básničky a písničky jsem raději zapomněla a tiše doufala, že jsem přehlédnutelná a splynu s parketami. Ale na straně druhé ty vzpomínky mají teď ve věku dospělém jisté kouzlo nostalgie a ani nevím, zda bych vlastně měnila. Zajímají mě názory různých lidí, jak to vidí oni, jak to vnímají jejich větší či hlavně menší dětičky. Jak tedy rozlousknout tuto nevděčnou tradici?

6987489-mikulas-cert-a-andel-2012-1

Čert jako trest pro naše děti?

Ve vášni bujarých diskuzí a kontroverzních názorů jednotlivců, psychologů, učitelů, pediatrů a logopedů mě nakonec svou trefností a jednoduchostí oslovil komentář Martina Fendrycha, s jehož postojem na dané téma se možná ztotožní i někteří z vás. Obecně vzato to funguje tak, že Mikuláš je postava úctyhodná, čert je tady od strašení a slouží pro děti jako memento: „Pozor! Když budeš zlobit, zavoláme na tebe rohatce.“ Má ale ten atavismus ještě smysl? Co to je za nápad, jednou za rok si takhle krutě zahrát s vlastními potomky? Proč to děláme? A neodvolávejme se na štědrého svatého Mikuláše z Myry. Po tom dnes nikdo ani nevzdechne.

Mikuláš představuje něco jako nejvyšší autoritu. Všechno o dítěti ví, jako by ho sledoval. Napomíná ho za chyby a zlomyslnosti, za neposlušnost, chválí za dobré konání či nadání. Čert je opak, představuje trest za špatné činy, za zlé skutky, neochotu, vzdor. Obecněji ti dva symbolizují dobro a zlo. A anděl je tam jaksi navíc, pro uklidnění srdcervoucích pláčů. Potřebujeme ty dva ještě dnes? Potřebujeme rozlišovat mezi dobrem a zlem? Žijeme v 21. století mezi „svatým“ a „ďábelským“? Žijí mezi těmi dvěma extrémně odlišnými póly naše děti?

make-christmas-angel-costume_405964a297239771

Pohybujeme se mezi dobrem a zlem?

Mikuláš s čertem taky mohou být malou pomstou některých typů rodičů na dětech. „Mám s tebou peklo každý den, tak si to jednou taky slízni, ty malý mizero.“ Dětem, jak jsou vnímavé, otevřené, nepopsané, se tu říká: není jen běžný život, je něco nad ním a pod ním, za ním. Sebevětší bezvěrec to v sobě skrývá. Je něco jako nebe a peklo. A je fuk, jestli jsme pohani, či věřící. Nebe a peklo, ocenění či zavržení, prostě funguje. V našich myslích, v našich srdcích. Co jiného je vědomí: toto dělám špatně, toto naopak dělám dobře? Pohybujeme se, ať chceme nebo ne, mezi dobrem a zlem. Nikde to není napsáno, nejde tu o zákony, o morálku, sedí to hluboko v nás, v podvědomí, v kostech a mase.

Mikuláš s čertem mají ještě jinou dimenzi – modernější. Dnešní společnost vyznává fakt, že dítě je výjimečné, nemá se rozhodně pohlavkovat, natožpak bít. Dítě má svá nezadatelná práva, není to věc, s níž můžeme po libosti nakládat. Ve škole i doma jsou zakázány fyzické tresty. Ani když kluk mlátí jiné děti, nesmí sám chytit facáka. To neexistuje, to by mělo dalekosáhlé dohry. Samo sebou se děti taky nesmí strašit. Psychické násilí je stejně závažný přečin jako fyzické násilí. A do toho se jednou za rok rozjede to šílenství se svatým a rohatým. Děti jsou vydány na pospas podivným, surreálným bytostem, které se vynoří z našeho neovládaného podvědomí a boří moderní trendy.

1687066-andel_pane_2_pavel_liska_foto_mfp_ctvyhnalkova

Bít je nemůžeme, tak je aspoň postrašme

Mnozí rodiče jsou zásadně proti fyzickým trestům, děti mají růst svobodně, volně. Ale jak se blíží Mikuláš, začnou shánět, kdo by jim domů přišel dítě pořádně vyděsit. Na jeden večer se propadnou sami do sebe. Za pár let třeba bude čert zakázaný, bude považován za psychické trýznění chlapečků a holčiček. Mikuláš možná pod dozorem sociálních pracovníků přežije. Spolu ti dva, bílý a chlupatý, budou chodit tajně a děti to nebudou smět říct ani ve škole. Dnešní systém výchovy je ochranářský, žijeme v protektivní společnosti, která se pokouší minimalizovat rizika. Není to jen neustálé mytí rukou, bezpečnostní pásy v autobusech, potraviny olepené cedulkami s počtem kalorií, děti pohybující se už takřka výhradně v ochranných přilbách, atd. Tendence, aby nezažily žádný stres, náraz, aby byly chovány v bavlnce. Důsledek? Málo odolné, neotrkané. Chytí každou chřipku. Brečí, když jim spolužák podrazí nohy. Hroutí se kvůli trojce z písemky.

Když dospějí, hrozí riziko, že jejich největším kámošem se stane krabička pilulek na nervy a psychiatr. Mikuláš s čertem umožňují zažít strach, učit se s ním pracovat. Když si malý kluk bere od čerta punčochu, přemáhá se. Je pak na sebe pyšný. Dost možná se později dokáže postavit třídnímu agresorovi, který nesmí od učitelky dostat ani pohlavek. Dokáže vzdorovat třídní šikaně. Snad tedy Mikuláš s čertem nejsou až takové zlo, mají skrytý význam, který by měl každý sám za sebe posoudit, ceremoniál zavrhnout či v únosné míře podstoupit. Dokud nám je vyšší moc zvaná „Brusel“ nezakáže úplně.

ts60d7e0_andlpn2_ern_20151216_c88t1966

A pokud se přeci rozhodnete dětem čerta nezvat, zajděte ho alespoň okouknout ve skvělém filmu Anděl Páně 2, takového neškodného českého čertíka budou milovat a za pár let mu třeba s přehledem potřesou i odvážně pravicí.