Moje drahá polovička má v létě narozeniny a já vždy již v průběhu zimy přemýšlím, čím ho potěším a ohromím na ten jeho den D. S narůstajícím počtem svíček na dortu upouštím od hmotných darů a vesměs se snažím vždy předhodit nějaký zážitek.

unnamed-13

Přiznávám, že u toho lehce sobecky myslím i na sebe, neb je jasné, že ve většině případů dělám doprovod. V minulosti proběhly různé adrenalinové sporty, létání apod. To jsem asistovala z povzdálí. Letos se nesl dar v duchu komornějším. Pobyt v lůně přírody, chce se mi skoro říci „Na samotě u lesa“. Nebo kdesi v Jižní Francii v Provance, při troše fantazie. A přitom to bylo jen na Okoři, v úchvatném útulném hotýlku, který bývá, jak jsem vypozorovala, oblíbeným hnízdečkem lásky novomanželů po jejich „ANO“ v rozkvetlé idylické zahradě. Místo jako stvořené pro zážitek nejen nevěsty a pana ženicha, ale celé party účastníků tohoto zájezdu. Tady si přijdou na své prostě všichni.

Zahrada skýtá božská zákoutí, bílý domeček stranou v zahradě pro nevěstu a ženicha, pohodlné zahradní sezení pro starší generaci, luxusně posekaný anglický trávníček, po kterém ti nejmladší z hostů mohou metat kozelce či válet sudy z kopečka rovnou rodičům pod nohy u svatební hostiny, případně česat přezrálé blumičky pouhým natažením ručky z bílé lavičky rovnou do pusy. Jenže jsem zjistila, že ne všichni stojí o přítomnost dětiček na svatbě. Zatímco jedni to berou jako samozřejmost, že mezi účastníky této události nesmí chybět ani rodinná drobotina, tak jiní to berou jako ohrožení svého velkého dne, bojí se hluku, zmatku a potenciálně se děsí výdajů spojených s ukotvením dětiček pod křídla chůviček, které jim po celou dobu musí vytvářet program a zábavu, v předem vytyčené zoně. Co nevěsta, to názor, jak jsem zjistila. Žádný jednotný na toto citlivé téma.

unnamed-12

Tak jsem tam sama v zahradě, pozorujíc z povzdálí tři rozdováděná dítka, spytovala vlastní postoj. Ani já nemohu říci, že bych si byla tak jista svým názorem na věc. Léto je báječný čas na svatbu obecně, myslím. Poskytuje tolik možností, variant, míst, kam se vydat se svým vyvoleným a vstoupit do svazku manželského, že člověk neví, kam se vrtnout dříve. Leda by se rozhodl si to zopakovat vícekrát:-) Takže i outdoor svatba je jistě tou vhodnější variantou pro svatební vyžití všech zvaných přátel a někdy i povinně zvaných nepřátel. Zatímco jisté členy rodiny vyloučit ze svatebního veselí mnohdy nejde, nad dětmi se všichni pozastavují, jakože to jsou nejrušivější elementy, které je třeba buď vyloučit zcela, či eliminovat jejich rozpínavost na miminum.

Své děti bych nikdy ze své vlastní svatby nevyloučila, to by nepřežily ani ony, ani já. Zejména pak můj synek, který těžce nese, že dosud nebyl žádným svědkem svatby ani cizí, ani té naší, když už je časová souslednost tradic v dnešní době obecně trochu pošramocená (a prý se se mnou chce oženit on sám…). A když by byla moje dítka na svatbě, tak bych logicky k nim hledala parťáky z řad svatebčanů. Jenže jak naložit s tím, když nevěsta a ženich žádná vlastní dítka jěště nemají? Je „slušné“ lehce naznačit ostatním v pozvánkách, že přijít mají, s dárkem, i domácím mazlíčkem, ale bez dítěte nejlépe? Jak neurazit a přitom podle svého gusta prožít velký den bez křiku malých ďáblíků, kteří vám neříkají mami a tak vás nijak za srdce neberou, jak usměrnit některé rodiče, kteří zaslepeni láskou mají pocit, že právě to jejich děcko je nejlepší a pro všechny nutně nejroztomilejší na celém širém světě? I když okolí stejný názor nesdílí? V sázce jsou budoucí vztahy na všech frontách.

unnamed-14

Někdo se hned zčerstva urazí a je vymalováno, někdo to ustojí a sám si akci užije naplno bez svých malých potomků a nekteří se na to dokonce úplně „třesou“, že děti odloží do dobrých rukou svých babiček a jiných zaopatřovacích institucí a vrhnou se do víru tance, zpěvu a vína bez zábran a nervozního sledování hodinových ručiček, kdy že už musíme jit domů spinkat? Dilema vyvstane, když je mimi malé a potřebuje přítomnost svých rodičů bez ohledu na vážnost události a prostě nerozlučná dvojka maminka a dítě musí přijít spolu, přes to vlak tzv. nejede. To ale asi nejspíš i zarytí odpůrci dětského křiku pochopí a učiní výjimku.

Děti jsou poslové veselí, radosti, nespoutanosti, jsou pro každou legraci a mnohdy jsou tím nejlepším zdrojem zábavy pro široké okolí. Tak si sama za sebe říkám, že k té svatební veselici patří. Odpovídám si tak tedy na svou výše položenou otázku a zároveň ani neodsuzuji ty, kteří se těch malých divousů bojí a chtějí je držet v tento den dál od těla a pozvou jen hosty z řad dospělých. Tak milujte se a množte se, jak se říká v jedné kreslené pohádce. A ať už je vaše rozhodnutí jakékoliv, užijte si svůj den na maximum, ať máte svým dětem či vnoučatům co vyprávět, či ať i ony mají o čem v novém školním, potažmo školkovém roce se svými kamarády poklábosit.

Neboť:

„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“

Antoine de Saint-Exupéry