Můj syn šel letos do první třídy a k mé nelibosti dostal paní učitelku ala stará struktura, se stále naštvaným výrazem ve tváři a preventivně káravým kukučem, který hned uplatnila zčerstva bohatým rozdáváním černých puntíků za každý mimovolný pohyb dítěte v lavici.
Podotýkám, že se jedná o školu výběrovou, menší, s dlouholetou tradicí a skvělou ředitelkou. Tahle paní učitelka je asi nějaký inventář zděděný z dob minulých či co. Už v úvodu roku mi naběhl známý syndrom staženého žaludku, prožívaný osobně v době mé vlastní školní docházky, sotva jsem ji zahlédla na chodbě školy s fialovou trvalou a hnědými silonkami v pantoflích.
Po pár měsících jsem měla tu čest ji poznat více osobně a hned na úvod mě zdrtila její věta: „Víte, on ten váš syn, tak nějak vybočuje..“ a bylo vymalováno. Více sdělit či popsat nedovedla, už byl zařazen do škatulky. Připadala jsem si, že se čas zastavil. Já nejsem oním rodičem, který jí nabízí podporu a vzájemnou spolupráci, aby byla spokojená ona i dítě, potažmo já jako rodič, aby syn chodil do školy rád a vnímal tolik let vzdělávání před ním jako motivaci. Japonská taška do školy, synův odlišný střih vlasů, otec s tetováním a matka moc ivestigativní, to byla od začátku příliš silná káva, nejspíš.
unnamed-3
Při vzneseném dotazu, zda je podle paní učitelky v pořádku nechat jisté dítě v první třídě nosit do školy tablet a povolit mu jeho sledování o přestávkách, potažmo chtít od spolužáků 10 kč za půjčení a 5 kč za nahlížení přes rameno, mi zcela vyrazila dech. Prý mi do toho nic není, neb ona učinila dohodu s matkou daného dítěte. A můj syn se přece koukat nemusí. Ono dítko velmi špatně vyslovuje, je slabým žákem a na dotaz proč nosí do školy tablet mi sdělilo, že má malou svačinu a nudí se. (Tak zvažuji, že mu raději já namažu každé ráno chlebíček).
Úsečně mi popsala výhody technické revoluce, děti se nehoní po třídě a jsou „hodné“. Prý sleduje, co ony sledují, a je to zcela neškodné. Střílečky pomalu přejdou v pornografii a paní učitelka si bude lebedit ve svých pohodlných bačkorách a nic nezaregistruje, nejspíš. To byla poslední kapka a syn jde příští září do vedlejší třídy k mladé, veselé a uvolněné učitelce, která rozdává úsměv a dobrou náladu dobrovolně. A zazvonil zvonec, příběhu byl konec.
 unnamed-4
Jenže tabletem a telefonem to zdaleka nekončí – kdy to vlastně všechno začíná? Není pochyb o tom, že vizuální média děti velmi přitahují, od nejútlejšího věku poutají jejich pozornost. Přestože podle jejich zaujatého výrazu tváře můžeme mít pocit, že se dítě na program usilovně soustředí, ve skutečnosti jde prý pouze o „mediální hypnózu“. Psychologové varují nás rodiče před tím, aby miminka a batolata trávila u televize byť i krátký čas, neboť jejich mozek si s obsahem televizní zábavy prý neví rady. Zírání na zrychlenou obrazovku může způsobovat poruchy chování, noční děsy, pláč atd.
Mnoho rodičů si s možnými škodlivými účinky jakékoliv obrazovky na své malé děti přesto vrásky nedělá. Věří, že speciální programy jsou kvalitní a bezpečné, že není třeba mít kvůli vysedávání dětí před televizí špatné svědomí. V jednom dokumentu na toto téma se uvádělo, že 61 % amerických dětí mladších jednoho roku sedí u televize denně, a to většinou déle než dvě hodiny během celého dne. Jejich rodiče věří, že televize přináší jejich dětem zážitky, poznání, učí a rozšiřuje jim obzory a je dobrým prostředkem k uklidňování. Unaveným maminám pak chvíli klidu a relaxace. (No, sáhněme si do svědomí, kdo z nás toho s nervy na pochodu na chvíli někdy nevyužil.)
unnamed
Pravdou je, že televize, potažmo tablety, prostě nejsou komunikačním partnerem a nenabízejí potřebnou interakci ani prožitky postavené na reálných zážitcích. V odborné literatuře se uvádí, že v prvních třech letech života děti procházejí důležitou etapou utváření fyzických, sociálních a emocionálních dovedností. Ty nelze získat jinak, než v kontaktu s autentickým prostředím, s konkrétními osobami. Těm nejmenším televizní pořady, počítačové hry na iPadu apod. poznávání silně zkreslují, protože neumožňují rozeznat skutečnost od fikce. Nepřenášejí podstatné smyslové vjemy (dotyk, chuť, pach…). Učí jen děj na obrazovce pasivně přijímat, potlačují spontánní chuť dětí zkoumat své okolí. Děti do tří let věku nejsou navíc schopny chápat děj v sekvencích, vnímají pouze jakousi smršť vizuálních podnětů. S tím souvisí i nenápadné ovlivňování reklamou, všechno, s čím v raném dětství přijdou do styku se podvědomě stává nedílnou součástí jejich světa. Prý pokud si např. zvyknou na konkrétní postavičku, jakéhosi reklamního maskota, mohou pak v budoucnosti konkrétní věci na nás rodičích vehementně vyžadovat, aniž by tušily vlastně proč, a my také 🙂
Zvlášť ti nejmenší si potřebují hodně hrát a u toho si spontánně klábosit a objevit schopnost slovy formovat myšlenky, což obrazovka za ně neudělá. Podle výzkumů psychologů tablet či telka může způsobovat opožďování nebo deformování emočního cítění. „Závislé děti“ se zpravidla hůře vyjadřují i čtou, jsou uzavřenější. Jsou i nemocnější, dřepění u počítače jim procvičuje leda tak oční svalstvo. Baští-li u toho jěště nějaký pamlsek, zadělávají si na chorobu zvanou lenost či obezita.
unnamed-2
I u nás doma milujeme techniku, hlavně tu s bílým jablkem, pohádka na Ipadu z „Déčka“ občas frčí, nejlépe ráno o víkendu, nebo pomůže zkrátit nějaké otravné čekání, či potěší v postýlce při nemoci, aniž by to děti svedlo na cestu hříchu, ale jako všude, i tady platí heslo „všeho s mírou“. Dcera se mě kdysi ptala, zda by ona mohla mít iPad s nakousnutou hruškou a brácha si nechat ten s jablkem. Ha ha. Do školy bych podobné nešvary ovšem nezaváděla, dokud to bude udržitelné. S vyšším ročníkem to přijde bohužel stejně samo.
Tak jsem ráda, že je krásné počasí, děti můžou být venku, utahat se a večer stihnout sledovat leda tak oblíbeného panáčka v novinové čapce, jak mává z houpacího koníka, než padnou za vlast…