Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Ve snaze neznepřátelit si své okolí mnohdy přistupujeme na věci, s nimiž tak úplně nesouhlasíme. Lze se z takového kolotoče bez bolesti vymanit?

Mezi kouzelná slůvka totiž nepatří jen „prosím“ a „děkuji“, docela významné místo by mezi nimi mohlo mít třeba právě to ošemetné „ne“. Jistěže existují situace, v nichž prostě odmítnout nemůžeme, je ale důležité, abychom se naučili vyhodnocovat důležitost a priority, podle nichž se můžeme bezpečně rozhodnout a případně i odmítnout. Proč je ale říkat ne tak těžké?

Strach ze ztráty přátel?

Nejprve se zkusme zamyslet, co nás nutí vyhovovat i těm nejbizarnějším požadavkům našich přátel, které se nám třeba navíc krajně nehodí či nezamlouvají. Drtivá většina lidí se podřizuje a „plní přání na počkání“ z obavy, že pokud tak činit nebudou, jejich okolí se od nich odvrátí. A v takovém případě je důležité se zamyslet, jestli vůbec takové okolí kolem sebe potřebujeme mít.

jake-no

Navíc naši skuteční přátelé naše odmítnutí přijmou a nezavrhnou nás. Falešní přátelé se možná urazí, ale ani v takovém případě bychom se jejich uražením nemuseli trápit. Protože s největší pravděpodobností přicházejí zrovna žádosti zejména z jejich strany a na oplácení jim už jaksi nezbývá čas.

Jistěže vyhovění přátelům není jen o tom, že za to očekáváme něco na oplátku, ale případná protislužba je vnímána tak trochu jako nepsané pravidlo. A tím hůř, když to tak vnímá jen jedna strana. Jeden jen bere, druhý jen dává.

Vážit si sám sebe

Říct ne někomu do očí není jednoduché. Ale zvýší to naše sebevědomí a především naše osobní sebehodnocení. Protože každý člověk by se měl naučit vnímat svůj život a svůj čas jako cennou veličinu, se kterou by měl nakládat co možná nejopatrněji. Když se naučíte tu a tam něco někomu odmítnout, získáte tím dost možná více času pro sebe, kterého se vám jinak třeba zoufale nedostává.

rdj-no

Navíc si postupně můžete začít vážit sami sebe a svého času. Zásadní otázkou, kterou byste si měli položit v případě, že za vámi přichází někdo s prosbou, jíž se vám zrovna nechce vyhovět, by měla být: „A může si ve své situaci pomoci sám? Nebo mě opravdu nezbytně potřebuje?“

Laskavost ano, hloupost ne

Začít říkat ne neznamená stát se necitou se srdcem z kamene. Znamená to nebýt v očích svého okolí blbcem, který udělá všechno, do čeho se ostatním nechce. Je krásné někomu občas pomoci, přílišná ochota a nezištnost se ale může také šeredně obrátit proti vám. Z touhy stát se tím, který všechno zvládne a kterého budou všichni obdivovat, je jen kousíček k tomu, abyste se pro ostatní stali jistotou, díky níž bude jejich život podstatně pohodlnější.

Ne však tolik ten váš. Z pár drobností pro přátele se vám totiž dříve či později vyklube neskutečná spousta požadavků, kterým pak už opravdu budete muset vyhovovat. Protože v případě odmítnutí na vás bude nahlíženo negativně. „Vždyť to pro něj/pro ni přece nikdy nebyl problém, a najednou se cuká!“ A je vlastně úplně jedno, že prostě jen racionálně odmítáte dělat cizí práci.

337

A tak jednoho dne za svou ochotu zjistíte, že kromě nálože vlastní práce, kterou tak tak stíháte, plníte ještě podstatnou část práce kolegy nebo kamaráda, který ve vás samozřejmě spatřuje génia, který jej jednou dozajista spasí a bude za to patřičně pozlacen. A to je právě to chybné uvažování. Pozlaceni za práci navíc patrně nikdy nebudete.

Nebo minimálně nikdy nebudete doceněni tak, jak byste si třeba představovali, a tak budete stále více a více frustrovaní. Začnete pít alkohol, budete se přejídat a taky hrozně moc ztloustnete. Přestanete být atraktivní, nebudete si vážit sami sebe a místo svého vlastního života budete prožívat životy druhých, kteří na vás bezostyšně budou takřka vidlemi nahazovat své problémy. Zní to dostatečně zahořkle a frustrovaně? Prima.

Proč všechna ta hořkost a frustrovanost, ptáte se? Ne, není to ani tak frustrací autorky článku, jako spíše faktem, že drtivá většina lidí si uvědomí až příliš pozdě, že jsou zatlačení v koutě, z něhož se budou ven dostávat jen horko těžko. A právě každé slušné „ne“ je pomyslným malým krůčkem, který vás od toho temného kouta plného frustrací úspěšně oddálí.

directory-973992_1920

Není to lehké, ale má to smysl. Protože každý člověk musí znát svou cenu, pod kterou by se neměl snižovat. A k tomu snižování patří i plnění nesmyslných žádostí pseudopřátel, kteří se s vámi „přátelí“ právě kvůli tomu, že vědí, že nikdy neodmítnete.

A jak rozeznat pravého přítele od příživníka? Ten pravý kamarád totiž ví, kolik máte práce, jak vám je, jak žijete a zajímá se o vás. Pokud přijímáte a plníte prosby od někoho, kdo pomalu ani neví, kde bydlíte (a není to váš šéf), měli byste asi něco přehodnotit.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »