Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Povězme si při neděli o jedné z nejlepších knih židovského spisovatele Arnošta Lustiga, jež nese název Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Je to kniha hovořící o lidské naivitě a bezbranné umíněnosti věřit v dobré, přičemž celý děj vrcholí krutým prozřením hlavní hrdinky.

Po dočtení celé knihy vytane čtenáři v hlavě mimo milion dalších jasná otázka – skutečně lze věřit takovémuto příběhu? Je možné, aby se zakládal na pravdě?

Bohužel, podle všeho kniha pramení ze skutečných událostí. Knížka je napsaná poutavě, čtenář má pocit, že se ocitá uprostřed děje, ačkoliv na rozdíl od hlavních hrdinů onomu čtenáři docházejí souvislosti, ví, k čemu slouží pece v Osvětimi, ví, co se děje za zdmi rádoby umýváren… A právě tento kontrast činí knihu pro čtenáře tolik atraktivní, že ji bez okolků přečte jedním dechem. Anebo rovnou bez dechu.

auschwitz-485689_1920

Mohl ten příběh dopadnout jinak?

Samotný příběh po dočtení zanechává hluboký dojem, silná subjektivní manipulace donutí čtenáře chtě nechtě přemýšlet nad osudy protagonistů. Daly se změnit? Měla Kateřina Horovitzová společně s Hermanem Cohenem vůbec někdy šanci přežít? Co všechno tenkrát změnila jediná věta? Po hodinách uvažování a vymýšlení nových scénářů bychom mohli nejspíše dojít k tomu, že Kateřina ani Herman a ani jejich společníci přežít nemohli.

Jejich osud byl dán dávno předtím, než s nimi začali osvětimští úředníci vyjednávat. Při uvědomění si faktu, kterak s nimi bylo zacházeno na začátku a kterak na konci knihy, nezbývá než konstatovat, že se jako spousty dalších, bezejmenných lidí, stali oběťmi chladnokrevného kalkulu nacistů, a i kdyby pro svou záchranu udělali cokoliv, jejich předurčený osud by nebylo možné změnit.

concentration-camp-1148274_1920

Nemálo z nás zahlédlo úzký hřbet knihy v knihovnách našich maminek, díla Arnošta Lustiga se pravidelně objevují na seznamech povinné četby, například k maturitě. Jeho knihy nejsou prvoplánovým pohlazením pro duši. Jeho knihy naopak drásají duši čtenáře a nutí jej uvědomit si, nakolik brutální dobu si autor prožil. Ať už si vezmeme Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou nebo Démanty noci, vždy se setkáváme s naturalistickým líčením kruté a ne až tolik dávné reality.

Arnošt Lustig nedokázal psát pohádky, psal o násilí, beznaději a o sexu, což se v knize projevuje. Dávka naivity a beznaděje válcuje čtenářovu mysl jako mechanická drtička. Jak se ti lidé mohli tenkrát nechat zahnat do kouta jako stádo ovcí? Jak mohli být tak snadno degradováni pro svůj rasový původ? A jak mohli po celou dobu věřit nesmyslům, jež jim byly ledabyle předkládány? Arnošte, dlužíte mi odpověď. Já sama jsem ji nenašla…

Nedejte se odradit tím, že se kniha ocitá na seznamech povinné literatury. Rozhodně to neznamená, že by byla nudná a popisná. Naopak se jejím přečtením můžete obohatit o nový pohled z naprosto jiného úhlu. Mimochodem, už jste četli Deník Anny Frankové?

Foto: Pixabay.com

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »